Článek
Navzdory přesvědčení části učitelů i celé společnosti nejsou současné děti „slabší“ v učení. Máme k tomu tvrdá data. Společnost Kalibro letos otestovala deváťáky stejnými testy jako generaci 20 let před nimi.
Pedagogický pesimismus
A ukázalo se, že současní žáci jsou na tom skoro stejně jako generace před nimi. V matematice a přírodních vědách naprosto, na hraně statistické chyby se nepatrně zhoršily v češtině a humanitním základu. Výrazně lépe na tom jsou ale v angličtině. Když se stejná společnost ptala učitelů pro Seznam Zprávy, odpovídali mnohem pesimističtěji. U dětí se podle nich zhoršila schopnost se učit a také jsou mnohem méně psychicky odolné.
Jak je možné, že mezi výsledky v testech a náhledem učitelů nastává takový rozpor? „Zdá se, že učitelé a ředitelé nahlížejí na žáky přísněji, než jakou práci ve školách reálně odvádějí. Vypadá to tedy, že vnímání změny v dlouhodobém horizontu je skutečně ovlivněnou jakousi pedagogickou nostalgií,“ popsal David Souček, ředitel společnosti Kalibro pro Seznam Zprávy.
To znamená, že si pedagogové nevědomě idealizují minulost. Takový vzpomínkový idealismus není ničím výjimečný. V naší paměti zůstávají hlavně pozitivní zkušenosti, zatímco složitosti a chaos tehdejší doby vytěsňujeme. „Zlatá minulost“ se nám tak zpětně jeví jako mnohem stabilnější období než dnešek a máme pocit, že tehdy to zkrátka „fungovalo lépe“.
Více nároků na učitele
Samozřejmě se od té doby také mnohé změnilo. Do škol přišla inkluze, na kterou starší učitele nikdo nepřipravoval a mnozí jí dodnes příliš nerozumí. Výrazně také přibylo administrativy, což je velký problém. Osnovy byly nahrazeny Rámcovým vzdělávacím plánem, který školám dává více volnosti ve výuce a spíše než na fakta apeluje na kompetence, kreativitu, samostatné myšlení a schopnost spolupracovat. To mimo jiné znamená, že učitelé mají více zodpovědnosti za individuální přístup k dětem. A také musí mnohem více přemýšlet o tom, jak děti učit, motivovat i hodnotit, místo aby jen předávali hotové znalosti pomocí většinově frontální výuky.
A v neposlední řadě se změnil i přístup dětí, což souvisí s jejich chováním a postoji k učení. Současné děti jsou zvyklé mít více autonomie a nebojí se vyjádřit svůj názor. Pro nás, kteří jsme vyrostli ve „výchově k poslušnosti“, je to něco nevídaného. Diskutovat s autoritou jsme se neučili – naopak, byli jsme zvyklí spíše poslouchat a ve škole diskutovat jen výjimečně, nejčastěji se spolužáky o přestávce. Dnešní děti tak přinášejí do školy jinou dynamiku. Nejsou slabší, jen se jinak učí a reagují v prostředí, které se od toho našeho liší, a také od učitelů vyžaduje nové dovednosti a více flexibility.
To je přece náročnější než klasicky přednášet před třídou, kde děti poslušně zapisují a nevyrušují otázkami, ani nezkoušejí látku zpochybňovat svými vlastními názory. Vyžaduje to důkladnější přípravu i schopnost reagovat.
Nepochopená inkluze
Mnozí pedagogové (a s nimi i část veřejnosti) vnímají jako „problém“ již zmíněnou inkluzi a velký počet dětí s podpůrnými opatřeními. Jenže to ve skutečnosti neznamená, že by dětí s neurovývojovými poruchami výrazně vzrostl. Hlavní rozdíl je v tom, že jsou dnes více vidět a je na učiteli, aby k nim přistupoval jinak. Výrazně se zlepšila diagnostika, proto dnes již nestačí takové děti označit jako „zlobivé“ nebo „nepozorné“. Naopak, je potřeba věnovat jim více pozornosti. A to i těm, které mají potíže výraznější a v minulosti byly nesprávně posílány do zvláštních škol, a to navzdory tomu, že jejich inteligenční kvocient tomu vůbec neodpovídal.
To může být pro řadu učitelů velmi náročné. Někteří z nich nevědí, co všechno dané poruchy obnášejí, proto takové situace mnozí z nich stále řeší poznámkami nebo kárnými opatřeními, a to i přesto, že u dětí jde často jen o impulsivitu nebo sociální a emoční nezralost. Někdy také nevědí, jak naplno využít potenciál asistentů pedagoga. Ti mají být k dispozici především jim a pomoci jim postarat se o děti, kteří nepotřebují tak individualizovaný přístup, aby se učitel mohl chvíli věnovat jen žákovi třeba s dyslexií nebo naopak nadanému žákovi. Ano, i ti mají ve škole podporu a učiteli je kvůli takovému dítěti přidělen asistent. Jenže současná praxe vypadá tak, že asistent sedí vedle žáka, kterému například připravuji pomůcky na lavici. To je mimochodem praxe, která jde proti smyslu této role.
Není pak divu, že učitelé, kteří se z toho důvodu cítí pod tlakem, mají pocit, že děti jsou na tom čím dál hůře. Ve skutečnosti ale cítí především to, že jsou na ně kladeny nároky, kterým nejsou schopni dostát. Stačilo by přitom více se vzdělávat a rozumět potřebám dětem se znevýhodněním a účelněji zapojovat asistenty pedagoga.
Trvat na svém? Přímá cesta k vyhoření
A potřeba je změnit přístup k běžným dětem. To, co se někdy označuje jako „neposlušnost“, je ve skutečnosti projev normálního rozvoje autonomie a schopnosti samostatně uvažovat. Dnešní děti často experimentují se svým názorem, testují hranice a hledají nové způsoby řešení problémů – a právě to patří k jejich učení a zdravému růstu. Je to znamení, že dítě aktivně rozvíjí kritické myšlení, sociální dovednosti a samostatnost. Skutečnost, že se dítě nebojí vyjádřit svůj názor, by učitel měl vnímat spíše jako kompliment než jako problém. Dítě je ochotné zapojit se do dialogu, komunikovat s pedagogem a společně řešit otázky a problémy – což je přece cenná příležitost k rozvoji, nikoliv hrozba.
Přehnaný pesimismus ohledně současných dětí může vést až k vyhoření – a přitom je často zbytečný. Když učitel dokáže vidět potenciál dětí a snažit se rozumět jejich chování bez předsudků, nutně přijde změna. Nejen že děti tak dostanou více prostoru k růstu a nabydou větší sebedůvěry, ale i učitelé budou pracovat s větší radostí.
