Článek
V noci z 23. na 24. srpna 1978 otřásl centrem Příbrami mohutný výbuch. Místní probudil hluk tříštícího se skla – na náměstí se vysypala okna i výlohy obchodů a na zemi ležela 2,6 metru vysoká bronzová socha Klementa Gottwalda. Co se vlastně stalo a kdo stál za akcí, která přišla jen tři dny po desátém výročí invaze vojsk Varšavské smlouvy?
Protest, který otřásl městem
Socha se na náměstí objevila teprve nedávno. Autorem bronzové sochy byl známý jihočeský sochař Břetislav Benda, žák Josefa Václava Myslbeka. První kus odlil pro Písek roku 1976, o rok později vznikla druhá verze pro Příbram. Město za ni zaplatilo 540 600 korun, stejně jako mnohá další tehdejší města, která tím chtěla oslavovat nadcházejícímu výročí Gottwaldova narození.
Za její destrukcí nebyla žádná organizovaná skupina, nebo známé „reakční živly“, ale mladí horníci tamních uranových dolů. Nápad se zrodil v hlavě třiadvacetiletého Ondřeje Stavinohy, který byl původem ze Znojma. Přidal se k němu jeho kolega František Polák a nakonec k nim přibyl ještě třetí - kamarád z ubytovny - Jaroslav Týsl.
Úmysl udělat nějakou akci, která bude jasným protestem proti okupaci z roku 1968, v hlavě mladého muže chvíli zrál. Přispělo k tomu i „chvástání“ nevlastního otce jeho tehdejší přítelkyně, který byl příslušníkem SNB. Zmiňoval, že mají celou Příbram „obšancovanou“, proto tam žádné protesty nehrozí. „Esenbáci v Příbrami zároveň obcházeli hospody, buzerovali nás, když měl třeba někdo na bundě našitou americkou vlaku, strhli mu ji z rukávu. Každodenní šikana. Tak jsem si říkal: Já vám dám!“ vzpomínal později pro Paměť národa.
Bronzová spoušť
Nejprve chtěli spolu s Polákem chodit 21. srpna 1968 po náměstí v pohřebním oblečení, pak ale uznali, že by si jich nikdo nevšiml. Rozhodli se proto udělat něco mnohem viditelnějšího. I ten původně naplánovali na toto datum, ale vzhledem k přítomnosti mnoha příslušníků bezpečnosti v centru města v době výročí jej nakonec o tři dny odložili.
Na nápad přišli v souvislosti s tím, že oba v dole pracovali s trhavinou Permonex. Ta se fasovala, ale nikdy se pro odpaly nespotřebovala celá. Nosili si ji proto na ubytovnu a schovávali ji pod postel. Pak ale usoudili, že jim nebude stačit, proto do svých plánů zasvětili ještě třetího muže - Jaroslava Týsla, kterého znali z ubytovny. To se jim ale nakonec stalo osudným.
Krátce před půlnocí 23. srpna dorazili dva hlavní aktéři na liduprázdné náměstí. Polák hlídal v podchodu, zatímco Stavinoha vložil 1,2 kilogramu trhaviny Gottwaldově soše do rozkroku. Odpalník zpožďovač nastavil na dvanáct vteřin a rychle se vzdálil, aby trhavinu odpálil pomocí ploché baterky.
Obrovský výbuch, po němž se socha vysoká 2,6 metru zřítila k zemi, ulomil jí nohu a roztrhl ji v rozkroku, zasáhl i samotného Stavinohu. Výbuch nejenže poškodil okna a výlohy, ale také jej nečekaně nadzvedl tlakem vzduchu a odhodil o několik kroků stranou. „Měli jsme s trhavinou zkušenost, ale v dolech se chová přeci jen jinak,“ uvedl později. „Ublížit to ale nikomu nemohlo, počkali jsme až na náměstí nikdo nebude,“ domnívá se po letech.
Týden na svobodě
Ihned po výbuchu se začalo velké vyšetřování. Kromě středočeského SNB se do „Akce Socha“ zapojila i pražská Státní bezpečnost. Od začátku bylo jasné, že jde o politicky motivovaný „atentát“ na symbol československých komunistů. K dopadení pachatelů tedy nasadili maximum sil.
Už druhý den se vyšetřovalo i v dolech. „Každou chvíli hlásil rozhlas, aby se na SNB dostavil každý, kdo něco podezřelého viděl… Bylo mi z toho dost ouzko, dokonce jsme s Polákem přemýšleli, jestli nemáme utéct za hranice, ale nevěděli jsme jak,“ popsal Stavinoha o mnoho let později.
Na svobodě zůstala trojice kamarádů až do 30. srpna 1978. Ten den, kolem druhé hodiny ráno, si pro Stavinohu přišla bezpečnost. Její příslušník za ním sjel dokonce dolů do šachty. Nahoře už na něj ale čekal příslušník Státní bezpečnosti.
Nechali ho ještě osprchovat a pak už šel k výslechu. „Jeden byl hodný, druhý zlý. První mi říkal, že to nemá cenu, že už všechno vědí. Druhý mi připoutal pouta k židli a fackoval mne,“ vzpomínal Stavinoha.
Jak se v průběhu výslechu ukázalo, Státní bezpečnost už znala detaily jejich činu. Bylo jasné, že jeden z kamarádů nevydržel a vše nahlásil. Jaroslav Týsl měl totiž doma bez povolení pušku malorážku a dostal strach. Jelikož věděl, že jemu osobně nehrozí vysoký trest, dobrovolně se přihlásil k výpovědi.
„Gottwald“ z Valdic
Dvojici kamarádů nezbylo než se přiznat. Z Příbrami putovali do vazby v Ruzyni a po soudu, který proběhl v následujícím roce do věznice ve Valdicích. Stavinoha dostal „exemplární“ trest devět let vězení, Polák byl odsouzen na sedm let. Týsl vyvázl s pouhým jedním rokem vězení. Odsouzeným nepomohli ani přímluvy šéfa jejich hornické party, který navrhoval, že se za odsouzené zaručí.
Stavinoha navíc musel za poškození sochy zaplatit 105 tisíc korun, o něco nižší částku pak musel uhradit i Polák. Tu spláceli několik let dlouhého vězení, kde pracovali každý den 12 hodin se sklem.
Valdická věznice byla určena především pro pachatele běžných trestných činů. Ti o tom, co mladíci udělali věděli, proto dostal okamžitě přezdívku „Gottwald“. Ve vězení bylo i několik politických vězňů. Ti se snažili nově příchozím pomoci – drželi se jich nablízku a radili jim, jak se ve vězení chovat, aby se vyhnuli konfliktům s nebezpečnými spoluvězni. Potyčkám se ale úplně zabránit nedalo. Stavinohu však nejvíc tížil monotónní stereotyp, kvůli kterému se mu každý den zdál nekonečným.
Když Polák opouštěl vězení, vyzval ho Stavinoha, aby se stavil za Týslem a vyřídil si to s ním. To ovšem nevěděli, že Týsl už několik let nežije. Krátce po propuštění z věznice se otrávil plynem. Zda to bylo v souvislosti s jeho zradou se mladí muži nikdy nedozvěděli, stejně jako to, proč se je rozhodl prozradit.
Dlouhé věznění snášela velmi špatně Stavinohova matka. Ta rok před jeho propuštěním dokonce poslala prezidentu Gustávu Husákovi žádost o milost. Odpověď ale byla rychlá a strohá - žádost okamžitě zamítl.
Máte alibi?
Po propuštění v roce 1987 se Stavinoha vrátil ke své původní práci v uranových dolech. Pracoval dokonce se stejnou partou. Když o své minulosti s lidmi mluvil, setkával se s různými reakcemi. Zatímco jedni jejich čin v podstatě schvalovali, druzí tvrdili, že měli dostat ještě přísnější trest.
Po revoluci ještě několik let trvalo, než se dočkal rehabilitace. Ještě v červnu roku 1990 tak nastala dosti bizarní situace. Tehdy někdo nastražil trhavinu u Husova pomníku na Staroměstském náměstí, přičemž výbuch zranil několik lidí. Krátce poté Stavinohu navštívili dva policisté v civilu. Musel jim vysvětlit, co dělal v inkriminovanou dobu kolem výbuchu.
Socha jako součást paměti
A jak to dopadlo s příbramskou sochou Klementa Gottwalda? Okamžitě po výbuchu probíhaly halasné akce, které měly přispět k rychlé rekonstrukci poničené sochy. Už zanedlouho se tak na náměstí mohla vrátit.
Zatímco Písek první Bendův odlitek Gottwaldovy sochy nechal hned po revoluci roztavit, Příbram ji uskladnila v areálu Technických služeb města. Dlouho nebylo jasné, co s ní bude dál. Až roku 2015 město rozhodlo, že ji daruje Alšově jihočeské galerii v Hluboké nad Vltavou, která spravuje i další Bendova díla. Tím, že se sporné dílo, jež připomíná historii takovou, jaká byla, stalo součástí uměleckých sbírek, je jisté, že ho nečeká likvidace.
Zdroje:
https://www.ceskatelevize.cz/porady/1142743803-reporteri-ct/208452801240008/0/43537-odstrel-gottwaldovy-sochy/
https://www.irozhlas.cz/veda-technologie/historie/ondrej-stavinoha-socha-klementa-gottwalda-pribram-komunismus_1909031348_dok
https://strednicechy.rozhlas.cz/za-atentat-na-sochu-gottwalda-si-odsedel-9-let-ted-se-setkali-znovu-7274639#volume
https://cs.wikipedia.org/wiki/Ond%C5%99ej_Stavinoha
https://pribram.eu/aktualni-temata/socha-klementa-gottwalda-po-ctyriceti-letech-opousti-pribram.html
