Článek
Taky jste se s tím názorem už setkali? Dnešní generace matek si pořád na něco stěžuje a nic nestíhá. Doma mají binec, neuklízí, neustále něco řeší na mobilu a jejich děti jsou nevychované. To naše generace toho měla „na hrbu“ daleko víc a nehroutily jsme se z toho, tvrdí ženy, které své děti porodily ještě před revolucí nebo jen krátce po ní. Je to skutečně tak nebo jde jen o vzpomínkový optimismus? To je psychologický termín pro situaci, kdy si idealizujeme svou minulost. Třeba to, jak bezproblémově jsme kdysi snášeli zátěž, byli výkonní a jak nikdo kolem nás nestrádal. Důvodů může být více a jedním z nich je jistý druh sebeprezentace. V takovém případě lidé chtějí ukázat svůj život v pozitivním světle a kognitivní mechanismy mohou způsobit, že si pozitivní vzpomínky vybavíme snadněji než ty negativní.
Ano, dnešní ženy toho na první pohled zvládají skutečně méně, než ty z předchozí generace. Navíc si často od starších nenechají poradit. Proč tomu tak je?
Nekonečné vyváření plen
Častou stížností dnešních babiček je to, že v době jejich raného mateřství neexistovaly všechny ty spotřebiče a další vymoženosti, které dnes ženy mají k dispozici. Částečně s nelibostí, částečně s hrdostí vzpomínají na to, jak v hrncích každodenně vyvářely látkové pleny. O něčem jako jsou „jednorázovky“ se jim ani nezdálo. Nic příjemného to nepochybně nebylo, zvláště když na vás čekala spousta další práce. Dnešní matky to nepochybně uznávají a jsou rády, že se právě této činnosti mohou vyhnout, byť ekologické to příliš není. Část z nich i dnes na látkové pleny právě z toho důvodu sází, nicméně nová generace těchto výrobků a existence dalších spotřebičů jim to značně ulehčuje.
Je důvod to dnešní generaci vyčítat? Není naopak čas slavit, že tohle už máme jednou pro vždy za sebou? Vždyť i tehdejší matky se snažily trochu si ulevit. Třeba tím, že měly tendenci poněkud uspěchat chození dětí na nočník. A tak na něm vysedávaly už malé děti, které ještě samy bez opory samy sedět nedokázaly. Ve vzpomínkách babiček se ale děti zvládaly samy vyprazdňovat bez nehod dávno před tím než oslavily první rok. Ať už je to jistý druh idealizace a prezentace nebo tehdejší ženy skutečně dokázaly „zázraky“, víme, že pro vývoj dětské páteře to nebylo právě to pravé. Snaha ulevit si od ubíjející práce je ale i dnes pochopitelná, a to zvláště s přihlédnutím k tomu, že tehdejší poznatky o dětském vývoji nebyly takové, aby ženy tuto praxi měnily.
Dítě do ohrádky, oběd bude včas!
Za poslední tři desetiletí se toho ve společnosti mnoho změnilo. Neplatí to absolutně, ale takovou tendenci jistě nelze přehlédnout. Jednou z věcí, ve které se dnešní mladé ženy liší od svých matek a babiček, je to, jak vnímají roli svých mužů. Žily zkrátka ve společnosti, která patriarchální uspořádání společnosti nezpochybňovala.
Zatímco dříve bylo nepředstavitelné, že by muž poté, kdy přijde „upracovaný“ domů nebylo doma „naklizeno“ a nedostal okamžitě teplé jídlo, dnes je to jiné. Rodičem není jen matka, která se dětem a domácnosti věnuje 24 hodin a sedm dní v týdnu, ale je tu zřetelná snaha domácí práce a péči o dítě si dělit. To nemá pozitivní vliv jen na spokojenost ženy, ale také na spokojenost dítěte. Je pochopitelné, že v minulosti nebylo možné všechny úkoly plnit stoprocentně. Aby se žena mohla věnovat úklidu, žehlení, vyváření plen a přípravě teplé večeře, musel se někdo postarat o dítě.
Co když tu ale nikdo další nebyl? Pak přišla na řadu „ohrádka“ nebo ještě častěji postýlka, do kterých se děti odkládaly. Děti tam obvykle neplakaly, protože na tuto izolaci byly zvyklé přes den i večer při usínání. A pokud by plakaly, používala se rada „jen ho nech, roztáhnou se mu pěkně plíce“. Mýtus, který je stále ještě možné od starší generace zaslechnout. Další nepravdou pak je, že tento přístup dětem nevadil. Inu, vypadalo to tak, ale dnes už víme více , a to i díky známému dětskému psychologovi Zdeňku Matějčkovi, který se svými pokrokovými názory přicházel už od 60. let minulého století.
Patriarchální uspořádání v rodinách neprospívá nikomu. Je velmi dobře, že to dnes už víme a snažíme se z těchto stereotypů vymanit. Těžko vyčítat někomu, kdo žil v době, která tento způsob fungování společnosti považovala za přirozený a neměnný. Zastávat se jej dnes s vědomí všech nespravedlností a příkoří, které má na svědomí, ale nesvědčí o schopnosti dobré sebereflexe.
Sunar a dost
Vůbec nejvíc neporozumění mezi současnou a starší generací se týká stravování nemluvňat. Kojení se dříve nepraktikovalo nebo se jeho období smrsklo na několik týdnů, nejvýše měsíců. Opět tu svou roli hrály mýty, které tvrdily, že mateřské mléko neobsahuje nic výjimečného a navíc dětem většinou nestačí. Přesto, že ještě v době socialismu jej propagoval a matkám se jeho přínosy snažil vysvětlit profesor Josef Švejcar. Tehdy byly jeho názory nové a jak víme, ty obvykle bývají přijímány pomalu a s odstupem.
Pokud tehdejší matky kojily, dodržovaly pravidla, která lze dnes označit za škodlivá a mnohdy bizarní. Kupříkladu nabízet mléko bez ohledu na potřebu dítěte jen jednou za tři hodiny nebo nechat dítě sát pouhých deset minut. Není divu, že laktace často brzy vymizela. Nevadilo, od tří či čtyř měsíců se u dětí zaváděly příkrmy, které se příliš nelišily od stravy dospělých. Bylo tak možné ušetřit čas i energii, nicméně zdraví to příliš nepodpořilo. Na noc pak pěkně na noc kaši, aby vás dítě v noci nebudilo. Tehdejší matky na ně nezapomněly a dodnes je uchovávají v paměti jako ve zlaté pokladnici, ze které je rády vytahují, aby informovaly „nepoučené“ dcery a snachy. O rizicích příliš časného zavádění nevhodných příkrmů či uspávání kaší přitom dnes opět víme dost.
Ve srovnání s tímto přístupem to dnešní matky „přehánějí“. Ty, které podle doporučení WHO kojí alespoň do dvou let, bývají označovány za „biomatky“, což je mediální konstrukt, pod který se schová leccos, co vás zrovna dráždí, třeba kojení na veřejnosti nebo děti v kavárně. Nepochybně to však dnes ženy mají o něco těžší, protože kojením a přípravou dětských příkrmů stráví mnohem více času než jejich předchůdkyně.
Život v širší rodině
Kojení je důvod, proč se mnohé matky zdráhají svěřit svého potomka příbuzným. S dítětem jsou proto velmi intenzivně a samy v kojeneckém a často i batolecím věku. Dalším důvodem je fakt, že mnohem častěji než před několika desítkami let žijeme v nukleárních rodinách. To znamená, že častěji než nesdílíme domácnost se svými rodiči (byť i tehdy takové rodiny existovaly). Péče o dítě je přitom natolik náročná, že model širších rodin je pro ni daleko přirozenější a nepochybně by vedl k menšímu vyčerpání a vyhoření rodičů malých dětí. Pokud vezmeme v úvahu, že starost o dítě se proměnila a je dnes intenzivnější, je zřejmé, že zátěž současných rodičů je obrovská.
K tomu všemu lze připočíst i další proměny, jako jsou kupříkladu nároky na sebevzdělávání a pracovní vytížení, které od revoluce vzrostly. Najít si čas na to, aby žena udržela krok se svým oborem, je tak často nutné i během mateřské či rodičovské. Návrat do práce přitom obvykle nepřipadá dříve než po třetích narozeninách dítěte, protože předškolní zařízení pro mladší děti většinou nejsou dostupná. Pro mnoho žen tak může být izolace na mateřské ruinující pro její budoucí pracovní kariéru, což s sebou nese určitou míru stresu. Zvláště, když ve věku internetu a sociálních sítí se na vás odevšad smějí celebrity a influencerky, které sice dítě o nic neochuzují, ale navíc zvládají během péče o malé dítě skvěle vypadat a jen jaksi mimochodem také pracovat.
Nároky na ženy, které se rozhodly mít děti, jsou dnes obrovské. Odpadlo sice vyvařování plen, ale celkově zátěž a tlak spíše vzrostly. Vcítit se do kůže druhého člověka je někdy těžké a máme tendenci věci zjednodušovat. Stejně jako lidstvo samo je stará i představa, že všechno je čím dál horší. „Za těch víc než 50 let já vlastně neslyším nic jiného než stížnosti na tu dobu. A pořád je to čím dál horší. To už starý řecký básník Hesiodos psal, jak se svět nenávratně žene do záhuby, mládež nectí Bohy, které uctívá obec. A ono ne. Rodina je instituce, která vydržela statisíce let,“ říkal Zdeněk Matějček.
Dřív, než takový odsudek vyslovíme třeba ve vztahu k matkám nebo rodičům malých dětí, kteří pravděpodobně prožívají tu největší zátěž ve svém životě, bylo by dobré zamyslet se, zda tím druhého nezraním. Každý rodič má svých starostí dost, většinou dělá to, co považuje za nejlepší pro své dítě a je možná až nelidsky unavený. I když ho zrovna vidíte, jak cosi řeší na svém mobilu a dítěti se podle vás nevěnuje. Vidíte pravděpodobně jen nepatrný zlomek toho, co dělal celý den.
