Článek
Je to týden, kdy Národní ústav pro duševní zdraví zveřejnil alarmující čísla týkající se psychického zdraví žáků devátých tříd. 40 procent dětí v šetření vykazovalo známky střední až těžké deprese a 30 procent dětí trpí úzkostmi. Polovina z nich pak projevuje známky zhoršeného well-beingu. To je stav, který odráží, jak se v danou chvíli cítíme a jak jsme schopni zvládat zátěž a nároky, které přináší život. Mnohem častěji se s duševními potížemi potýkají dívky.
Máme problém
Byť se objevily hlasy, které upozorňovaly na to, že nešlo o skutečné klinické šetření těchto stavů, je zřejmé, že naše společnost má problém. Psychický stav mladých lidí je opravdu znepokojivý. Pokud neopomeneme skutečnost, že psychiatrická péče, zvláště ta dětská, je u nás dlouhodobě podceňována a stala se tak jakousi Popelkou mezi ostatními lékařskými obory, je jasné, že máme zaděláno na vážné problémy.
Na základních i středních školách je dnes zcela běžné, že děti bývají hospitalizovány kvůli depresím či sebevražedným pokusům, často se nemohou účastnit výuky, protože trpí úzkostmi či projevy sociální fobie, objevují se u nich velké emoční propady nebo se sebepoškozují. Příčin je zřejmě celá řada a odborníci nemají dostatek dat k tomu, aby dokázali problém plně vysvětlit. Nepochybně k němu přispěla izolace v době pandemie, nicméně potíže se u teenagerů projevovaly už předtím.
Běžní lidé mají tendenci soudit nejmladší generace jako „zhýčkanou“ či „rozmazlenou“, avšak nejspíše nemají pravdu. Naše společnost se rychle mění a přizpůsobit se jí je těžké i pro starší generace, pro mladé lidi bez dostatečných životních zkušeností je to náročnější ještě mnohem více. Na fakt, že cosi podobného mladí Evropané prožívali už před 250 lety, kdy průmyslová revoluce otřásla s tradičními jistotami i zažitým stylem života tehdejších lidí, jsem upozorňovala ZDE. Vlnu sebevražd mladých lidí tehdy rozpoutal román Utrpení mladého Werthera, jehož autorem byl J. W. Goethe. Od té doby se mimo jiné hovoří o Wertherově efektu, kdy lidé napodobují sebedestruktivní chování někoho jiného, o kom se například hovoří v médiích nebo koho osobně znají. Známým příkladem jsou velmi časté sebevraždy ve vídeňském metru, které ovšem ze dne na den téměř zmizely poté, kdy o nich tamní média přestala referovat.
Hodné holky
V nedávno publikovaném výzkumu mne zaujalo, že dívky trpí úzkostmi a depresemi až dvojnásobně častěji. Více se jich týká také sebepoškozování nebo poruchy příjmu potravy v podobě mentální anorexie či bulimie. Odborníci málokdy tento rozdíl komentují, o to více mne zaujal nedávný rozhovor s Michalem Považanem, primářem dětského oddělení Psychiatrické nemocnice Bohnice. Přiznává, že vliv na dívky mají sociální sítě, jejichž nezdravý vliv v době pandemie vzrostl. Důvod ale vidí i v tom, jakým způsobem k dívkám přistupujeme a jak je vychováváme. „Jako společnost jsme nastavení tak, že dívkám říkáme, aby nezlobily, nebyly průbojné. Kluci často svoje trápení nebo poruchy externalizují, projevují se různým náročným chováním, vykřikují ve škole… Ale když někdo tiše sedí a neprojevuje se, tak se může trápit, jen si toho nikdo dlouho nevšimne. A to se u dívek děje často,“ říká primář oddělení, kde jsou mladí lidé se závažnými psychickými potížemi často hospitalizováni.
Fakt, že jako společnost se k dívkám vztahujeme tímto způsobem, není nový. Tento přístup stojí mimochodem i za tím, proč i někteří odborníci donedávna věřili, že dívky netrpí ADHD. Tlak na dívky s touto neurovývojovou poruchou byl tak silný, že je nutil projevy navenek potlačovat. Výsledkem byla situace, kdy dívky a ženy byly výrazně poddiagnostikované nebo se u nich mluvilo o ADD, což je diagnóza, která sice zahrnuje poruchu soustředění, ale nikoliv hyperaktivitu. Pro dívky to znamenalo nemožnost získat pomoc, ale také obrovský tlak na to, aby potlačovaly své potíže. Nevíme, kolik je za tím pocitů selhání a pozdějších depresí a úzkostí, ale někdy se dokonce mluví o celé ztracené generaci žen.
Spor o to, zda děti vychovávat stejně jako v minulosti a určovat jim jejich genderové role, nebo tyto škatulky opustit, by taková zjištění mohla jednou provždy vyřešit. Starosvětský způsob výchovy, ve kterém se řídíme představami, že „páni kluci jsou tu k tomu, aby svět byl veselý. Vystartují ráno z domu, jako když je vystřelí,“ jak kdysi napsal ve své básničce pro děti Jiří Žáček, zatímco holky jsou na světě proto, „aby se hezky usmály na toho, kdo je malinký,“ nemohl obstát ani kdysi a tím spíše neobstojí v době, která na nás a naši flexibilitu klade daleko větší nároky. Zastánci hodnot, díky kterým prý byl svět v pořádku, protože každý v něm měl předem dané místo, by se měli chytit za nos. Jejich nalajnovaný svět nikdy neodpovídal skutečnosti, zato odjakživa škodil.
