Článek
„Podívej se na ně, už zase jedou k moři.“
„Jak to, že si může dovolit nový byt?“
„Ta má ale štěstí na chlapy…“
„Ten se nepředře. Sedí si v kanceláři a bere více než my, kdo děláme opravdovou práci rukama.“
Znáte tyhle myšlenky? Možná už vám někdy prolétly hlavou. Závist je někdy připisována Čechům téměř jako součást národní charakteru. Nejčastěji závidíme peníze, bydlení, dovolené a vztahy. Jde přitom o emoci, o které moc nemluvíme, nepřiznáváme si ji. A to i přesto, že nám někdy dokáže pořádně zkazit náladu. Jak sní naložit, aby nás neničila?
Evoluční základ závisti
Závist je s námi od nepaměti. Již starověký filozof Aristoteles ji popisoval jako „zármutek nad cizím dobrem“. Středověká křesťanská teologie ji zařadila na seznam sedmi smrtelných hříchů, kde zůstala až do dnešního dne. I v moderní společnosti však závist nadále tvoří součást našeho života – a to možná ještě silněji než dříve, zejména kvůli sociálním sítím.
Závist je lidská emoce, která má nejen sociální, ale překvapivě i biologické kořeny. Má evoluční základ, protože v dávní minulosti bylo výhodné porovnávat se s ostatními. Ti, kdo měli více zdrojů, měli také větší šanci přežít. A právě ona lidi motivovala k tomu, aby se snažili být stejně úspěšní jako druzí.
Závidíme hlavně peníze
Průzkum Hypoteční banky v roce 2014 zjistil, že alespoň někdy přiznaně závidí 52 % Čechů. Každý šestý dokonce řekl, že by ho potěšilo, kdyby ten, komu závidí, o své štěstí přišel. Vůbec nejčastěji závidíme druhým peníze. Na druhém místě je auto a dále práce a bydlení. Co se týče toho posledního, druhým nejčastěji „nepřejeme“ zahradu, terasu, krb či vlastní rodinný dům. Ukázalo, že závist je dokonce hlavním motivem, proč si bereme hypotéku.
Zřejmé rozdíly se ukázaly tom, kdo a co komu závidí. Lidé na venkově městům závidí hlavně lékaře, nákupy, obchodní centra, školy, dostupnost kultury, lehčí život, hromadnou dopravu a anonymitu. Lidé z měst naopak venkovanům závidí klid, les, zdravé prostředí, mezilidské vztahy, zahrádku, blízkost přírody a ticho. Úspěch druhým častěji závidí ženy, vysokoškolsky vzdělaní lidé a Pražané. Auto zase častěji závidí muži ve středním věku žijící v krajských městech. Bydlení nejčastěji závidějí lidé v krajských městech a zdraví druhým častěji závidí důchodci.
Výzkum také odhalil některé společné rysy, které se častěji objevovaly u lidí, kteří tuto emoci pociťují. Jedním z typických profilů je muž ve věku 18 až 29 let, který má maturitu nebo ještě studuje. Často žije v krajském městě, a to častěji na Moravě. Mezi věci, které závidí, patří peníze, majetek, úspěch a štěstí ostatních.
Závidíme těm, kdo se nám podobají
Nejčastěji se poměřujeme s tím, kdo je nám podobný - věkem, zaměstnání nebo sociálním statusem. Pokud je na tom takový člověk výrazně lépe než my, o to silněji závist pociťujeme. Přispívá k ní také pocit méněcennosti. Lidé, kteří si nejsou jisti sami sebou, k ní jsou náchylnější. A také se tuto emoci vlastně učíme cítit. Pokud je výchova silně zaměřena na soutěživost a hodnota člověka je měřena právě úspěchem, mívá pak takové dítě větší sklon závidět ostatním.
Zatímco někdy je tato emoce inspirací a motivací cosi změnit, jindy se mohou projevit spíše její záporné stránky. Nezdravou se stává tehdy, když jsme přesvědčeni, že dotyčný si úspěch (nebo cokoliv jiného) nezaslouží a nepřejeme mu ho. Tam, kde někdo něco získá bez viditelného úsilí (nebo takového, které nechceme vidět), probouzí se pocit, že „to není fér“. To může být zhoubné v pracovním prostředí i ve společnosti jako takové.
V Česku se v poslední době zřetelně zvyšuje napětí, které souvisí právě s tímto negativním pocitem. Závist se čím dál více objevuje v souvislosti s přílivem ukrajinských uprchlíků, kteří tu dočasně našli azyl. Zejména lidé, kteří se cítí společensky nebo ekonomicky znevýhodněni, závidí Ukrajincům státní podporu, kterou dostávají. Tento pocit pramení z pocitu, že oni sami jsou opomíjeni nebo nemají dostatečnou podporu. Podpořily ji ale samozřejmě i ekonomické těžkosti z poslední doby, které přispěly k větším sociálním rozdílům. Podpora uprchlým Ukrajincům, která je přirozenou reakcí na humanitární krizi, může u některých vyvolat frustraci a dojem, že prostředky, které byly přiděleny jim, by měly být využity pro „domácí“, nebo že Ukrajinci jsou dokonce „neférově“ zvýhodněni na jejich úkor.
Závist oslepuje
Lidé v takových situacích zapomínají na to, že cílem je pomoci v krizových okamžicích. Závist vůči těm, kteří se ocitli ve velmi těžké situaci, ukazuje, jak málo jsme ochotni vcítit se do někoho, kdo je na to ještě o něco hůře než my.
V takových situacích se také ukazuje, že tak iracionální emoce, jakou závist je, může silně ovlivnit to, jak věci či události vnímáme. Když jsme zaslepeni vlastními frustracemi nebo strachy, máme tendenci přehlížet fakta, která mluví proti naší představě, že jde o nespravedlnost. Soustředí se na to, co jim je domněle bráno, místo abychom si uvědomili, jaký přínos má pomoc druhým i skutečnost, že z ní nakonec všichni profitujeme. Nechtějí uvěřit, že pomoc druhým má ve výsledku pozitivní dopad i na jejich vlastní životy.
Měli bychom si být vědomi toho, že závist má dvě různé strany. Ta pozitivní nás motivuje k tomu, abychom se zlepšili. Negativní stránka ale vede jen k zášti a nepřejícnosti. Významně také podkopává naši schopnost cítit se v našich vlastních životech šťastní. Pokud ji využijeme pozitivně, může nás motivovat k osobnímu růstu a lepší verzi sebe sama. Pokud se ale necháme pohltit její negativní stránkou, může nás i zničit.
Další zdroje:
„Závidím všem skoro všechno. Proč se užíráme závistí i studem a můžeme si za to sami?“, Refresher.cz; 29.11. 2022
