Jak se žilo v 90. letech? Tomu byste, milé děti, nevěřily

Dnešní mladé fascinují 90. léta. Doba plná změn, euforie i chaosu, kdy se otevíraly nové možnosti a staré pořádky definitivně mizely. To, co dnes bereme jako samozřejmost, tehdy vznikalo často metodou pokus-omyl.

Nejmladší generace si jen těžko dokáže představit, jak se tehdy žilo. Mnohé věci, které dnes považujeme za samozřejmé, byly buď v plenkách, nebo vůbec neexistovaly. Internet? Výsada pár nadšenců. Mobilní telefony? Obrovské cihly, které měl málokdo. Nakupování? Jen v kamenných obchodech se stále ještě značně omezeným sortimentem.

Přesto to byla doba plná nadšení, svobody a příležitostí, o jakých si předchozí generace mohly nechat jen zdát. Proč jsou pro nás, kdo jsme je zažili, tak zásadní? A čemu by mladí dnes už nevěřili?

K „devadesátkám“ někdy automaticky přidáváme přívlastek divoká – a není to náhoda. Byla to sice především doba plná příležitostí, ale také absence pravidel, která se teprve tvořila. Podnikatelé často začínalo „na koleni“, reklamy byly křiklavé a často absurdní, televize zaplavily telenovely a prapodivné soutěže. Na ulicích se prodávalo „kdeco“ – od pirátských CD a falešného značkového oblečení až po falešné parfémy. Byla to éra, ve které panovaly především neuvěřitelná naivita a chaos.

„Divoké“ byly devadesátky i proto, že to byla naprosto svobodná. Málokdo ale skutečně věděl, co svoboda vlastně znamená a co s sebou nese a doplatili na to. Objevili se první sociální problémy - nezaměstnanost, bezdomovectví a přišly i velké a devastující krachy bank a firem. Bylo to zkrátka období, které některým lidem přineslo skvělé příležitosti, jiným ale nejistotu nebo dokonce deziluzi.

Velká vlna privatizace otevřela cestu k podnikání, ale kvůli nepřipravenému právnímu prostředí i korupci a  velké podvody. Navíc se ukázalo, že na kapitalismus jsou nejlépe připraveni bývalí mocní. Právě oni měli potřebné kontakty i nejlepší „know how“ k tomu, aby rozjeli podnikání ve velkém.

Přesto to byla euforická doba. Stala se ta neuvěřitelná věc, že nejvyšším představitelem státu se stal dlouhá léta pronásledovaný a znevažovaný disident Václav Havel. Pro mnoho lidí morální kompas, pro jiné člověk, na kterého „delegovali své svědomí“ , jak zaznělo z jeho úst ve filmu Občan Havel a vinili ho ze všeho špatného, co se tehdy dělo.

Byl to ale právě Havel, kdo otevřel nejprve Československu a později České republice „okno do světa“. Za Havlovy éry si v Praze podávali dveře významní zahraniční poli- od George Bushe staršího, Margaret Thatcherovou a Billa Clintona i hudební ikony jako kapela Rolling Stones, kteří se s ním dokonce spřátelili.

Vládní funkce po většinu 90. let zastávali hlasití propagátoři volného trhu a  jeho „neviditelné ruky“. Navzdory své rétorice ale často neměli odvahu pustit se do odvážnějších reforem, což se možná nejcitlivěji projevilo v bytové politice, protože nájemné bylo dlouhá léta regulováno, přestože bylo v rukou soukromých vlastníků. Městské byty se privatizovali nájemníkům „za hubičku“, a tak se až po letech zjistilo, že vlastně nemáme žádné sociální bydlení a realitní trh je nehybný, neboť spousta lidí levně privatizovala „byty po babičce“ a čekala až jejich děti dospějí a začnou tam bydlet. Pro současnou mladou generaci je možné zajímavé, že mnoho tehdejších mladých se tak dostalo do podobné situace jako oni. Vlastní bydlení si jednoduše nemohli dovolit.

Mnoho nadějí lidé tehdy vložili do „českého vynálezu“ v podobě kuponové privatizace. Lidé nakoupili knížečky s kupony a čekali, že se z nich stanou akcionáři, kteří vydělají na privatizaci státních podniků. Jenže to nedopadlo. Většinu podílů skoupili různí „vykukové“ typu Viktora Koženého a jeho tzv. Harvardských fondů. Češtinu tehdy obohatilo nové slovo „tunelování“, čili nezákonné vyvádění majetku a financí.

Svébytnou kapitolou pak byli devadesátkoví „mafiáni“. Často dřívější „veksláci“, tedy překupníci „bonů“, tedy poukazů do obchodu zvaného Tuzex, kde se prodávalo luxusní a nedostupné zboží ze zahraničí. Zřejmě nejznámějším z nich byl „kmotr“ František Mrázek, kterému se přezdívalo vládce českého podsvětí. Disponoval prý i různými kontakty na politiky traduje se i to, že měl k dispozici vlastní „archiv“ s kompromitujícími materiály na ně. Tihle lidé měli v 90. letech pocit, že jim patří svět. Čím získali takové sebevědomí? Zřejmě tím, že jim všechno procházelo. Nikdo je nezastavil, peníze se jen hrnuly a měli pocit, že se jim nic nemůže stát. V tom posledním se právě Mrázek mýlil. V roce 2006 byl v Praze na ulici zastřelen a jeho vraha policie nikdy nevypátrala.

V České republice tehdy také bujel sexuální byznys. Proslavily jej zejména kuplíři a prostitutky na silnici E55, ale pražská Perlová ulice nebo různé veřejné domy. Kontroverzní podnikatel a také bývalý vekslák Ivan Jonák, který později skončil ve vězení za zorganizování nájemní vraždy své manželky, v pražské Libni provozoval klub Discoland Sylvie kam mířili podnikatelé, celebrity i podnikatelé. Jonák návštěvníkům svého „exkluzivního“ klubu servíroval drahé drinky a kuchyni, ale také striptýz. Reklamu svému podniku dělal tak, že s polonahými nebo zcela nahými dívkami jezdil po Praze ve svém kabrioletu a lákal k návštěvě. To je dnes naprosto nepředstavitelné. Také Jonák nakonec skončil neslavně. Několika pokusům o vraždu sice unikl, ale nakonec skončil po propuštění v osamění a bez majetku a zemřel na komplikace spojené s cukrovkou.

V porevoluční euforii zavládl „podnikatelský duch“ a alespoň malý byznys chtěl rozjet snad každý. Lidé si byli vědomi, že mají jedinečnou příležitost to zkusit, protože „zakladatelské“ období je právě teď. Obchody rostly jako houby po dešti, ale podobně rychle také mizely. Nicméně právě tehdy se zrodila řada rodinných i větších firem, které fungují a prosperují dodneška. Vzorem tehdy byla první republika a lidé věřili tomu, že Česko se stane novým Švýcarskem.

Nové technologie tehdy byly ještě v plenkách a život se od toho dnešního zásadně lišil. Už roku 1992 si první lidé - většinou podnikatelé - sice pořizovali mobilní telefony, ty ale vypadaly spíše jako obří cihly s anténou a jejich telefonující vlastníci vzbuzovali na veřejnosti pozornost a někdy i posměch. Internet se začal prosazovat až koncem dekády, ale pokud jste ho doma měli, připojovali jste se přes pevnou telefonní linku. Když byl zapnutý, nikdo se vám nedovolal.

A jak se před rozšířením mobilů a sociálních sítí lidé domlouvali na schůzkách? Prostě se dohodli, že v určitou hodinu přijdou třeba ke kašně a pokud šlo o Pražáky pak to bylo nejčastěji „pod ocasem“, což znamenalo sraz pod jezdeckou sochou sv. Václava na Václavském náměstí. A většinou to vyšlo!

Hudbu lidé poslouchali stále na kazetách, pokud už nevlastnili novější discmeny. Nahrávky si lidé mezi sebou nelegálně kopírovali nebo vyráželi pro pirátské nahrávky populárních alb od Britney Spears až po techno vyráželi do tržnic. Začaly se objevovat první počítačové hry a koncem 90. let si lidé konečně začali posílat textovky, skutečně masově se tento trend rozšířil masově až v roce 2000, kdy lidé o Vánocích a na Silvestra odeslali 27 milionů esemesek a málem tím „strhli“ operátory.

Dalším fenoménem byla televizní zábava. Lidé neměli internet ani žádné streamovací služby ani YouTube, a tak si nemohli přehrávat pořady libovolně, kdy se jim zlíbilo. A tak v pátek část národa zasedala k latinskoamerickým telenovelám jako byla Esmeralda nebo Manuela. Ty většinou běžely na prvních dvou komerčních televizních stanicích, které se na začátku 90. let objevily a rychle si získaly své publikum. Mladí lidé zase milovali trochu naivní americký seriál Beverly Hills90210, který běžel a fascinoval diváky tím, jakou životní úroveň a životní styl si dopřávají středoškoláci v Americe.

Na druhou stranu právě pro mnoho Američanů byla přitažlivá Česká republika, zejména Praha. Důvod byl jednoduchý: Praha byla pro ně trochu tajemná, vládla tu porevoluční euforie a navíc tu bylo levně a všechno tu bylo možné. Praha byla zkrátka dostupný experiment svobody, byznysu, ale i někdy i dekadence. V Praze tak vznikla celá komunita mladých Američanů a dalších mladých cestovatelů ze Západu a někteří tu dokonce natrvalo zakořenili.

V dnešní informační době často čelíme informačnímu přesycení, které nahrává různým manipulacím s nimi a tzv. fake news. Jak to bylo tehdy? Také samozřejmě existovaly, ale šířily se jinak. Nejčastěji skrze hospody a sousedské drby, začínal bulvární tisk, který se neřídil žádnými etickými kodexy. V době socialismu tu byla cenzura a velký hlad po informacích, a tak někteří lidé po revoluci lidé nekriticky přijímali vše, co se k nim dostalo. Uvěřili různým „léčitelům“, kteří vyprodávali celé haly a ke slovu se dostala i konspirační literatura. Lidé hltali knihy, které byly dříve tabu ať už se týkaly „zasvěcených informací“ o nejrůznějších spiknutích.

Na druhou stranu lidé před tím, než začali používat internet a sociální média, více důvěřovali klasickým médiím a nestalo se tak, že by je algoritmy uzavřely do sociálních bublin. A také byli ostražitější vůči propagandě, protože si ještě pamatovali tu komunistickou. I ti, kteří propadli různým konspiracím nebo zázračný léčitelům z toho postupně vystřízlivěli.

Devadesátky pro mě už zůstanou symbolem euforie, svobody a neomezených možností, ale zároveň i chaotického a často bolestného hledání nového uspořádání. Po třiceti letech ta doba působí jako docela jiný svět – lidé tehdy byli nadšení z věcí, které dnes považujeme za samozřejmost, ale také se museli vypořádávat s nástrahami doby, na které nebyli připraveni.

Fascinující je jejich kontrastnost. Na jedné straně obrovská naděje a podnikatelský duch, na druhé naivita, kšeftaření a dravost, které nebraly na nikoho ohledy. Vnímám jako varování před tím, že nadšení může snadno přerůst v nekontrolovaný chaos.

Možná je to důvod, proč devadesátky dnešní mladé lidi tolik přitahují. Nejen jako nostalgický kýč, ale i jako doba, kdy bylo možné úplně všechno -v dobrém i zlém.