Článek
Když se exprezidentu Václavu Klausovi něco nelíbí nebo s něčím nesouhlasí, určitě si toho všimnete. Obvykle používá ostrá slova nebo natolik výrazné prostředky nonverbální komunikace, že je nepřehlédnete. Gesty, z nichž vyčtete jeho vnitřní rozpoložení či míru pohrdání oponentem, nikdy nešetřil.
Oblíbeným způsobem, jak vyjádřit svůj nesouhlas, je pak pro Klause ostentativní zdrženlivost. Mistrem v této disciplíně se stal v prosinci roku 1997, kdy po skončení tzv. Rudolfinského projevu Václava Havla zůstal tehdejší prezident bez hnutí sedět. Havel tehdy kritizoval ztrátu důvěry v politiky, kterou vyvolaly předchozí nejasnosti v souvislosti s financováním ODS i ODA, i obecnou „blbou náladu“ ve společnosti. Klaus zjevně pochopil, že terčem této kritiky je on sám, a Havlovi jeho ostrou filipiku nikdy neodpustil.
Také po včerejším inauguračním projevu nového prezidenta Petra Pavla ve Vladislavském sále se Václav Klaus viditelně zdržel potlesku. Komickým okamžikem, který zachytily kamery, byla situace, kdy se naklonil ke své tleskající manželce a cosi jí zašeptal, načež se potlesku vzdala i ona.
Proč Pavlův projev Klause nenadchnul? Domníval se snad, že by mohl být jeho terčem? Proslov, který prezident pronesl, působil spíše dojmem, že se snaží vypořádat s poslední dekádou a jistou dekadencí, jež úřad, do kterého nastupuje, vlivem exprezidenta Zemana a jeho okolí postihla. Ani jemu se projev zjevně nezamlouval, nicméně svou nevoli se snažil alespoň tlumit.
Klaus se ve Vladislavském sále mohl cítit nekomfortně ve chvíli, kdy novopečený prezident oslovil své voliče těmito slovy: „Díky vám můžeme přispět k návratu hodnotové politiky. Díky vám pravda znovu zvítězila!“ Klaus si tuto větu, možná oprávněně, může vyložit jako kritiku nejen Zemanova mandátu, ale i období, kdy byl prezidentem on. Hodnotová politika je sousloví, které muži, který se rád stylizuje do role pragmaticky uvažujícího zastánce tržní ekonomiky, může připadat „falešné a prázdné.“ Výraz „pravda znovu zvítězila“, byť se v zásadě objevuje na prezidentské standartě, Klausovi nepochybně asociuje nejvíce adorovaný i zesměšňovaný výrok jeho nesmlouvavého kritika.
Aniž by to bylo vysloveno, Václav Klaus zřejmě cítí, že Pavel a většina jeho voličů klade dnešní rozdělení společnosti, nedůvěru v politický systém i hodnoty za vinu i jemu. Stejně jako to udělal Havel v roce 1997, byť tentokrát to bylo v mnohem mírnější formě a adresát této části projevu nebyl tak jednoznačný. Reakce, kterou lze při tak slavnostním projevu považovat za dětinskou a neslušnou, o bývalém prezidentovi cosi prozrazuje. Svědčí o tom, že trauma které u něj vzniklo před 26 lety nikdy nepřekonal.
