Článek
Měla jsem za to, že podobně traumatické vzpomínky má jen pár mých vrstevníků – hlavně těch, kteří plavání ve školních letech neměli příliš rádi nebo jim z nějakého důvodu nešlo. Ukázalo se ale, že podobné zážitky si nese překvapivě velká část z nás Husákových dětí.
Příště tě utopím!
Na povinné plavání jsem chodila ve 2. a 3. třídě základní školy. Vzpomínám si, že bylo vždy v pátek a do hloubětínského bazénu jsme jezdili autobusem. To místo jsem následujících 25 let nebyla schopná navštívit. Vzpomínky na křik lektorů plavání, červenobílé dřevěné tyče, jimiž lektoři méně zdatným plavcům potápěli hlavu pod hladinu, nebo povinné skákání stále ještě neplavců do velké hloubky, nebylo možné vytěsnit.
Plavání přitom dnes patří k mým oblíbeným sportům. Osvojila jsem si ho ale až kolem 14. roku, kdy jsem se naučila plavat sama. Z mnoha hloubětínských lekcí jsem si potřebné dovednosti neodnesla. Dodnes mám ale strach z větší hloubky a nepotápím se.
Tehdejší metody výuky byly pozoruhodně brutální. Spočívaly především v zacházení s onou tyčí, která někdy sloužila k tomu, aby nás donutila narovnat se nebo se potopit, ale v některých případech také jako záchrana topících se dětí, které těsně předtím byly donuceny skočit do bazénu v jeho nejhlubší části.
I bez tyče ale byla tato výuka z dnešního pohledu zcela nepochopitelná. Vzpomínám si, že jsem se během prvních lekcí bála potopit hlavu při splývání. Zakročil lektor, který mě několik vteřin držel pod vodou, aby mi následně sdělil: „Když to uděláš i příště, utopím tě.“
Zkrátka: výuka plavání a trénink psychické odolnosti v jednom. Jen ty výsledky tomu vůbec neodpovídaly. Kdo na lekce nepřišel už jako plavec, často jako plavec ani neodcházel. A že bychom díky strachu z toho, že se utopíme, byli v životě odolnější? To si skutečně nemyslím.
Tisíce dětských traumat
V jedné facebookové skupině, kde lidé často s nostalgií vzpomínají na minulost, kdosi sdílel fotografii z takové hodiny plavání. Lektorka na ní s pomocí oné dřevěné tyče „narovnává“ tělo dítěte na hladině. Otázka „Tak kdopak tohle zažil?“ vyvolala diskusi, která má více než dva tisíce příspěvků. Lidé v nich sdílejí své traumatické vzpomínky i to, jak tehdejší lekce poznamenaly jejich vztah k tomuto sportu. Pozitivní ohlasy jsou výjimkou.
„Jedno slovo. Strach.“
„Hrůza, zvracela jsem každé ráno, kdy se tam šlo. V dalším pololetí řekla učitelka rodičům, ať mě tam už neposílají a chodila jsem radši do paralelní třídy na matematiku. Plavat mě naučil až ve 20 letech strejda.“
„Dodnes z toho mám strašný pocit jak jsem se topil, nic neviděl a šátral po baldě, které se chytím. Byl to výcvik plavání, stejně jsem se plavat nenaučil a dodnes mám z vody strach. Brrrrr.“
„Abychom se naučili potápět hlavu, instruktor plavání chodil po okraji bazénu a na hlavy nám šlapal.“
„…mám z toho trauma dodnes. Měla jsem od té trenérky modřiny jak mě tou tyčí odháněla od kraje bazénu. Děs.“
Takové vzpomínky mají tisíce lidí na obyčejné hodiny plavání. Na hodiny, kde jsme se měli učit lásce ke sportu, získat novou dovednost a spolu s ní i větší sebevědomí. Místo toho jsme zažívali strach, ponížení a pocit, že jsme k ničemu.
Nešlo zřejmě o náhodné selhání jednotlivých lektorů nebo o výstřelky několika sadistů. Lidé popisují velmi podobné zážitky z mnoha měst v Čechách i na Moravě. Šlo zřejmě o tehdy rozšířený způsob výuky, který měl být efektivní a děti měl rychle naučit plavat – doslova „hodit je do vody“. Jenže strach není zrovna dobrý učitel.
Dnes už naštěstí víme, že dítě se nemusí nejdřív vyděsit, aby se něco naučilo. Škoda jen, že jsme to tehdy nevěděli – a že někteří z nás ten strach (nejen) z vody neztratili dodnes.
