Seriál Co teď a co potom?:„Líné matky“, duševní obtíže a feminismus? V Česku téma už před 35 lety

Nedávno jsem si znovu pustila osmidílný seriál Co teď a co potom? z let 1991 a 1992. Scénář napsala spisovatelka Alexandra Berková, režie se ujal Hynek Bočan. Seriál se věnuje psychickým problémům a realisticky zobrazuje, jak funguje skupinová psychoterapie. Hrají v něm tehdejší herecké hvězdy – Jan Hartl, Ivana Chýlková, Karel Heřmánek, Jana Šulcová, Veronika Žilková, Veronika Freimanová, Jiří Zahajský, Oldřich Vízner a mnoho dalších. Přestože od jeho uvedení uplynulo téměř 35 let, stále překvapuje nejen svou výjimečnou kvalitou, ale i nadčasovostí témat.

Ukazuje, že tvrzení starší generace, že některé problémy „za nich“ neexistovaly, neodpovídá skutečnosti. Nabízí zajímavou sondu do tehdejší společnosti a dnes nám připomíná, že změnily se kulisy, ale podstata zůstává úplně stejná.

Hlavní postavou je psychoterapeut doktor Fořt v podání Jana Hartla, který pracuje v manželské poradně. V úvodním díle ho navštíví emancipovaná redaktorka ženského časopisu Eva Pírková (Ivana Chýlková), původně kvůli rozhovoru. Jenže právě zjistila, že ji manžel podvádí, a její osobní krize ji postupně dovede k tomu, že se ocitne v péči doktora Fořta a začne navštěvovat skupinovou terapii. Postupně se seznamujeme i s příběhy dalších účastníků, díky skvěle napsaným dialogům nahlížíme do reálných terapeutických metod. Seriál tak přináší nejen zajímavý vhled do lidské psychiky, ale i cenné poznatky pro diváka.

Seriál Co teď a co potom? ukazuje, že psychické problémy nejsou výsadou naší současnosti – lidé jimi trpěli i dříve, jen se o nich méně mluvilo. Právě toto tabu se snažil prolomit tím, že divákům přiblížil příběhy účastníků terapeutické skupiny. Lidé tehdy seriál sledovali s napětím, často i proto, že se v příbězích nacházeli. Rozdíl nebyl v samotných problémech, ale v tom, jak se s nimi lidé vyrovnávali – často potlačováním emocí, alkoholem nebo přetížením prací.

Velmi podnětné jsou i pasáže věnované dětství účastníků terapeutické skupiny. Nesprávná, tvrdá nebo zanedbávající výchova v nich zanechala hluboké šrámy, se kterými se potýkali ještě ve středním věku. S doktorem Fořtem znovu procházejí traumatizující situace, například chvíle, kdy zůstávali sami doma, protože jejich rodiče se chtěli bavit a nutili je k předčasné samostatnosti. Seriál ukazuje, jak silně mohou děti ovlivnit zdánlivě nevinné, ale zraňující výroky, které si pak nesou celý život – věří jim, formují jejich sebevědomí a někdy je dokonce paralyzují v možnosti vytvořit si šťastnější život. Zajímavé je, že rady doktora Fořta se v zásadě neliší od dnešních doporučení k výchově dětí, které často vnímáme jako „moderní“ přístup. K dispozici - přinejmenším v televizním seriálu, ale jistě nejen v něm - je přitom měli už naši rodiče či prarodiče.

Seriál však přesahuje téma duševního zdraví. Především díky postavě Evy Pírkové se zajímavě dotýká i postavení žen v nové, transformující se společnosti. Například scéna, kdy dělá anketu na ulici mezi ženami, výstižně ilustruje generační rozdíly. Oslovené seniorky v parku jí na otázku, co si myslí o emancipaci a dnešních ženách odpovídají: „Já už jsem stará, já už ničemu nerozumím, ale oni třeba teď popel nevynášejí, vodu nenosí, v kamnech netopí, v neckách neperou, kuřata nekuchají… A přitom nic nestihnou! Na nic nemají čas! Ani na ty děti ne!“ To je přitom výrok, který se nezadá s dnešními debatami, kdy se ženy, které vychovávaly děti v devadesátých letech, podivují, jak je možné, že dnešní matky nic nestíhají, přestože mají myčky a robotické vysavače. Jako by se přenášela jakási generační nespokojenost – pokaždé s přesvědčením, že „za nás bylo hůř, a přesto jsme to zvládly“.

Další zásadní téma seriálu je rovnoprávnost žen a mužů. Jak ji tehdy ženy vnímaly a jaké problémy je tížily? Ukazuje se, že velmi podobné těm dnešním. Mnohé ženy měly zkreslené představy o tom, co to znamená. „To jako že máme bojovat proti mužskejm? Ale já je mám ráda,“ odpovídá jedna učnice z textilní továrny, kde je Pírková zpovídá. Skutečnost, že rovnost mezi pohlavími byla spíš iluzí, potvrzuje na závěr jejich mistrová: „Já vám něco řeknu: ono se řekne emancipace, emancipace! Ale u nás má ženská za stejnou práci daleko menší plat. Tak co s tím potom, že jo?!“

Seriál výstižně ukazuje, že se v tomto směru mnoho nezměnilo. „Podívejte se někdy na zasedání vlády, kolik je tam ženskejch. Vůbec, kolik je ženskejch ve vládě? Ony ženský jsou vždycky tam, kde se dělá, a tam, kde se rozhoduje, tak tam nejsou,“ říká další náhodná respondentka v anketě, která by zřejmě stejně odpověděla i dnes.

Dnes se sice o těchto tématech mluví více než před 35 lety, ale problémy nezmizely. Stále se očekává, že ženy zvládnou domácnost i kariéru „bez řečí“. Dnes k tomu přibyla dehonestace a obviňování z „progresivismu“ nebo prosazování „woke kultury“. I dnes se najdou se ti, kdo věří, že boj za rovnost je zbytečný – vždyť „ženy dnes mohou dělat, co chtějí“.

Seriál Co teď a co potom? byl ve své době výjimečný počin. Svou hloubkou, autenticitou i tím, že otevíral témata, která tehdy jen bublala pod povrchem. A i když se za těch 35 let mnohé proměnilo, některé otázky zůstávají stále aktuální. Možná i proto je škoda, že dnes podobné seriály téměř nevznikají – anebo se alespoň nedostávají do hlavních vysílacích časů, kde by mohly rezonovat stejně silně jako před mnoha lety. A každému, kdo nevěří, že zmíněná témata lidi tížila už před tak dávnou dobou nebo je přesvědčen, že současné generace „si pořád vymýšlejí nějaké moderní nesmysly“ doporučuji, ať se na něj podívá také.

https://www.csfd.cz/film/158484-co-ted-a-co-potom/prehled/

Seriál na sítí YouTube.com