Článek
Ještě počátkem týdne se zdálo, že dojde k bezprecedentní situaci: vláda neumožní prezidentovi zúčastnit se summitu NATO. Všichni předchozí prezidenti - kromě Miloše Zemana v době jeho nemoci - se jej přitom zúčastnili. Zpochybňovat účast prezidenta Petra Pavla začala až současná vláda.
Budou se pálit mosty
Důvod? Patrně snaha o pomstu ze strany ministra zahraničí Petra Macinky za to, že prezident odmítl jmenovat ministrem čestného předsedu jeho strany (Motoristé sobě) Filipa Turka. Alespoň tak to naznačil v lednové „výhružné“ esemesce prezidentovu poradci Petru Kolářovi. V té mimo jiné psal, že pokud mu prezident nevyhoví, „spálí mosty způsobem, který vejde do učebnic politologie jako extrémní případ kohabitace“.
Svým tehdejším výrokem nejen obohatil slovník Čechů o nový politologický termín „kohabitace“, který se však vztahuje spíše na poloprezidentské systémy, ale také naznačil, jakým způsobem se ve své nové roli bude vůči prezidentovi chovat. Tak, že mu bude komplikovat život všude tam, kde to bude moci ovlivnit. A právě významná zahraničněpolitická událost, jakou je summit NATO v Ankaře, je ideální příležitost, jak se prezidentovi pomstít. A na pikantnosti takové pomstě jistě dodá fakt, že prezident dříve působil ve vrcholné funkci Severoatlantické aliance. Je to pro něj tedy prostředí, kde má určitý respekt.
Pomsta měla být sladká
Jenže to se s největší pravděpodobností nestane. Navzdory tomu, že vláda - zřejmě záměrně - definitivní rozhodnutí o účasti či neúčasti odkládala na co nejzazší termín. K rozhodnutí došlo až v pondělí 22. června, o akreditace pro všechny účastníky je nezbytné požádat nejpozději do pátku 26. června. Zdálo se, že tuhle „bitvu“ Macinka spolu s Babišem, který mu byl v onom sporu nápomocný, vyhraje. Prezident ale podal kompetenční žalobu k Ústavnímu soudu. Na rozdíl od Motoristů sobě, kteří si na prezidenta stěžovali v souvislosti s tím, že dříve odmítl jmenování Turka ministrem.
A ÚS prezidentovi vyhověl. Definitivně o sporu rozhodne až v září, ale předběžné opatření vydal velmi rychle. Oč jde? Předběžné opatření soud obvykle vydává tehdy, kdy hrozí, že by se něco stalo nenávratně dříve, než se o případu rozhodne definitivně. V tomto případě šlo o skutečnost, že akreditace k účasti na summitu se uzavírají už v pátek 26. června. Kdyby soud rozhodl později, prezident by stejně nemohl do Ankary odletět.
Podjatý Ústavní soud?
A co soud vedlo právě k takovému rozhodnutí? Zažitá praxe. Na summit létali všichni bývalí prezidenti. Dokonce i Miloš Zeman, který dnes tvrdí, že současný ÚS je podjatý, když předběžně rozhodl o tom, aby vláda a ministerstvo zahraničí „zajistili příslušnou akreditaci a zdrželi se jednání, která by prezidentovi bránila v účasti“. Na nesmyslnost tvrzení o „podjatosti“ upozornil i ústavní právník Jan Kysela, který připomněl, že soudcem zpravodajem byl Pavel Šámal, kterého roku 2020 jmenoval právě Zeman. Naopak dva disentující soudci - Jan Wintr a Dita Řepková - byli jmenováni Pavlem.
To neznamená, že jde o rozhodnutí definitivní. Sám předseda ÚS Josef Baxa ujistil, že předběžné rozhodnutí nijak nepředjímá konečné rozhodnutí soudu. Spolu se soudcem zpravodajem Pavlem Šámalem zároveň vysvětlil, že nejde o zásah do kompetencí vlády, která má v zahraničních otázkách rozhodující roli.
ÚS tak rozhodl o jednom summitu, nikoliv o tom, jak to má být do budoucna. Zatím. O zbytku rozhodne po letních prázdninách. A není vůbec vyloučeno, že budoucí nález se od předběžného rozhodnutí bude lišit. Skoro by se chtělo říci, že kdyby vláda - zřejmě záměrně - prezidenta tak nenapínala a rozhodnutí o tom neodsunula až na pondělí 22. června, mohlo by to dopadnout jinak a k její větší spokojenosti. Tak to si „na vidle“ naběhla tak trochu sama.
Normalizace politické bezohlednosti
Spor o to, kdo „smí“ jet do Ankary a kdo nikoliv, který připomíná spíše hádku fanoušků o jejich fotbalový tým, ukazuje, jak se česká politika proměnila. Místo věcných argumentů do ní vstupují emoce, zřetelně ty negativní. Místo politických osobností s vizí přicházejí politici s velkým egem, kteří jsou ochotní pro vlastní uspokojení riskovat mezinárodní ostudu i ztrátu důvěry vlastních občanů v politiku a demokracii. A pomsta se stává politickým nástrojem, za který se dotyční přestávají stydět.
Útoky na Ústavní soud poté, kdy vydal předběžné rozhodnutí, zpochybňování jeho nestrannosti nebo dokonce slova o puči ze strany politiků, kteří by měli respektovat Ústavu a princip dělby moci, vyvolávají otázku, nakolik se česká politika ještě drží demokratických pravidel a nakolik procházíme pokusy se od nich odchýlit.
Další zdroje:
