Článek
Na Mezinárodní folklorní festival do Strážnice zavítal ministr kultury a záhy také jeho stranický kolega, ministr zahraničí. Na tom by samo o sobě nebylo nic nepatřičného. Naopak.
Bylo by potěšující, kdyby se vládní politici skutečně a dlouhodobě zajímali o rozvoj kultury. A v případě mezinárodního folklorního festivalu to platí dvojnásob. Nejde totiž jen o uchovávání českých tradic, ale také o akci, která propojuje různé země. Právě proto by účast ministra zahraničí mohla působit přirozeně.
Folklór není nacionalismus
Vystupování Oty Klempíře i Petra Macinky ale působilo nejen nepatřičně, ale až absurdně. Snad předpokládali, že na folklorním festivalu najdou především své „spřízněné duše“. Jenže zapomněli, že folklor není totéž co nacionalismus. Úcta k tradicím automaticky neznamená souhlas s politickou rétorikou založenou na zdůrazňování národní identity a tzv. „konzervativních hodnotách“. Strážnický festival byl po desetiletí místem setkávání kultur, nikoli jejich politického poměřování.
A tak není divu, že jejich vystoupení oživilo vzpomínky na „slavný“ projev komunistického ministra kultury Milana Klusáka na nedalekém Velehradě v roce 1985. Mladí křesťané tam přišli na pouť připomenout si výročí úmrtí sv. Metoděje. Jaké bylo jejich překvapení, když se z úst soudruha ministra dozvěděli, že se ocitli na „mírové manifestaci“ a světce Cyrila a Metoděje prohlásil dokonce za „první komunisty“. Není divu, že mladí lidé tehdy ministra vypískali.
Něco podobného se stalo oběma motoristickým ministrům. Lidé o jejich projevy na kulturní akci, kde zaplatili vstupné, nestáli. To není překvapivé. Bylo možné se předem dopočítat, že v poměrně početném publiku se jistě neobjeví jen samí příznivci strany Motoristů. Ostatně, volilo je pouhých 6,77 % voličů, což je 380 tisíc lidí.
Navíc, na jednotlivé představitele je v posledních dnech dost vidět. Jak v souvislosti se změnou financování veřejnoprávních médií, tak s Macinkovým „okopáváním“ prezidenta Petra Pavla kvůli cestě na summit NATO do Ankary.
Kdo se tady zbláznil?
Vystoupit za takových okolností na jakékoliv kulturní akci nese riziko, že lidé vyhlásí nesouhlas. Když k tomu přidáte aroganci a urážky, nemůže to dopadnout dobře. Tvrdit lidem, že se tak chovají „pod vlivem alkoholu a vedra“, že z kulturního festivalu dělají „festival politické písně“, přestože právě ministři do jeho programu vstoupili se svými politickými projevy, působí přinejmenším paradoxně. A zakončit své vystoupení větou, že se lidé „úplně zbláznili“, nevypovídá to nic o publiku. Vypovídá to ale hodně o těch, kdo taková slova pronášejí.
Korunu celé situaci nasadil Boris Šťastný. Ještě než si ověřil základní fakta, navrhl odebrat festivalu dotace. Jenže festival žádné státní dotace nepobírá.
Zarážející je ale především to, jak k lidem a kulturním akcím současní vládní politici přistupují. Zjevně podle hesla: kdo není s námi, je proti nám. A protože právě máme moc, můžeme vás nejen ztrestat, ale i úplně zničit.
Nejen motoristé
Motoristé navíc nejsou v takových postojích osamoceni. Stačí vzpomenout na pouhý týden starý post poslance ANO Huberta Langa, který veřejně vyjádřil pohoršení nad tím, že jeho soused vyvěsil transparent na podporu veřejnoprávních médií. Poslanec to vyhodnotil jako provokaci své osoby. „Co si vlastně myslí?“ ptal se v té souvislosti.
Jiný jeho stranický kolega Tomáš Novák, zastupitel Městské části Praha 11 se nyní vyjádřil ke dvojímu vypískání ve Strážnici takto „…ministr kultury, který vzejde z demokratických voleb, má právo vystoupit na kulturní akci. A pokud mu diváci svým aktivistickým pískáním v podstatě znemožní vystoupit, tak se moc demokraticky nechovají. Naopak vytváří spíše typickou ukázku cancel culture.“
Ne, milí politici, zatím ještě žijeme v demokratické zemi. Lidé mají právo vyjádřit podporu i nesouhlas – nejen jednou za čtyři roky u volebních uren. Demokracie totiž nekončí odevzdáním hlasu. Začíná ochotou politiků přijmout, že veřejnost má právo s nimi nesouhlasit. A ani ve snu by je nenapadlo lidi za to urážet nebo trestat.
Ve Strážnici se tak neodehrál jen běžný konflikt politiků a špatně naladěného publika. Ukázalo se především, jak někteří představitelé moci reagují ve chvíli, kdy místo potlesku uslyší nesouhlas. A právě to je možná nejdůležitější vzkaz celé události. Události, kterou si lidé zapamatují a snad si ji i vybaví v následujících volbách jako tu, ve které si Motoristé pod sebou začali podřezávat větev.
Další zdroje:
"Zrušit dotace pro Strážnici, navrhuje Šťastný po vypískání Klempíře. „Vypadni,“ křičeli lidé na Macinku"; DeníkN 27.6. 2026
