Článek
Václav Klaus je v posledních dnech nadmíru spokojený. Nejen, že v amerických prezidentských volbách vyhrál jeho favorit, ale také proto, že k tomu lidé blahopřejí jemu.
„Dnes ráno mne na ďáblickém sídlišti oslovila starší dvojice, podle oblečení určitě nepatřící k horním deseti tisícům a nadšeně mi gratulovala k Trumpovu vítězství,“ dělí se o svou radost s čtenáři svých pravidelných týdenních komentářů na stránkách Institutu Václava Klause. Z jednoho souvětí je poměrně zřejmé, co chce Václav Klaus čtenářům sdělit. I on fandil Trumpovi, který symbolizuje vzdor proti establishmentu v Americe. Zmínka o tom, jak byla dvojice oblečena a kam ji to řadí, nejen dělá zážitek autentičtějším, ale Klaus tím upozorňuje na to, že Trumpův úspěch je triumfem „neprivilegovaných“, tedy lidí na okraji společnosti a těch, kdo odmítají dívat se na svět pod zorným úhlem „elit“.
Mí chudí mi rozumějí
A fakt, že gratulují právě Klausovi nejspíše znamená, že Klaus je jakýmsi českým Trumpem. Dokazuje to, že i jeho postoje a hodnoty rezonují mimo hlavní proud a u lidí, kteří se často cítí ignorováni politickými elitami. Klaus touto zmínkou posiluje obraz své sounáležitosti a solidarity s běžnými lidmi, což mu umožňuje lépe kritizovat establishment. Je tak neoficiálně přijat mezi ty, kdo stojí proti mocným a bohatým elitám. Kdo by to před pouhými 35 lety řekl, že?
Všichni jsme za poslední dekády jistě prošli osobními proměnami. Obrat, kterým prošel Václav Klaus je ale více než pozoruhodný. V počátcích privatizace stál Klaus v čele myšlenky, že podnikání a volný trh jsou klíčem k obnově země. V důsledku toho vznikla celá nová generace podnikatelů, které můžeme s trochou nadsázky nazvat „Klausovými dětmi.“ Patří mezi ně nepochybně Andrej Babiš, Zdeněk Bakala, Karel Komárek, Pavel Tykač a bezpochyby mezi ně patřil i Petr Kellner a mnoho dalších. Tito lidé zbohatli během privatizace, v časech, kdy Klausovy reformy vytvořily prostor pro rozmach soukromého sektoru a získání vlivu, často za pomoci státních dotací nebo akvizic privatizovaných podniků. Tito podnikatelé se tak stali součástí nové české elity, reprezentující právě oněch „horních deset tisíc.“
Je paradoxní, že dnes Klaus sám sebe stylizuje jako bojovníka proti elitám, když jeho politika kdysi zásadně přispěla k jejich zrodu. V tom skutečně není nepodobný svému americkému politickému idolu Donaldu Trumpovi. Miliardář, který si získal podporu hlavně u méně privilegovaných vrstev, tedy těch, které se snaží oslovit i Klaus, jakoby svůj původ a svůj privilegovaný status odkládal, aby se stal symbolem odporu proti elitám. Tento paradox v obou politicích odráží hlubokou touhu po uznání ze strany těch, kteří se cítí přehlíženi nebo zklamáni současným systémem. Zároveň to ale vyvolává otázky, nakolik je tento boj autentický a do jaké míry jde spíše o snahu přiblížit se širšímu publiku, které cítí rozčarování ze společenského a politického vývoje. V Česku při tom rozhodně není jediným. I my máme miliardáře podobného Trumpovi. Andrej Babiš je vnímám jako ten, kdo rozumí obyčejným lidem a koho někteří jeho voliči bez problému vnímají jako jednoho z nich. Ani on se radostí z Trumpova vítězství netají a ve svých kampaních se navíc mnohokrát inspiroval jeho stylem a použitými prvky.
Lidská paměť je milosrdná
Možná by se v této souvislosti Václav Klaus mohl zamyslet také nad tím, do jaké míry dlouhodobá naštvanost neprivilegovaných občanů ve skutečnosti souvisí některými jeho minulými činy či výroky, které kdysi pronesl. Ať už jde například o slavné tvrzení z roku 1996, kdy řekl, že „Je obtížné rozlišit čisté a špinavé peníze, protože to na nich není poznat,“ nebo jeho prezidentská amnestie z roku 2013, která vedla odpuštění trestů pro mnohé nečestné podnikatele.
Lidská paměť je ale nespolehlivá, a tak na minulost jakoby někteří Klausovi příznivci zapomněli. Jeho touha odlišit se od elitářské pověsti, která se dodnes k privatizaci a ekonomickým reformám 90. let váže, se tak setkává s úspěchem. Klaus se tímto svým obratem vymezuje proti dekadentnímu, odcizenému světu „elit,“ které podle něj ztratily kontakt s reálným životem obyčejných lidí. Blahopřání od zmíněné dvojice je důkazem, že část lidí na jeho proměnu reaguje, což mu činí - nepokrytou a zdá se, že i škodolibou radost. Tou je ostatně protkaný celý jeho zveřejněný text.
Jeho proměna odráží, jak osud občas zamíchá našimi životními cestami. Zatímco v devadesátých letech byl Klaus synonymem pro ekonomické reformy a privatizaci, dnes se ocitá ve spojení s těmi, kteří spadají do nižších společenských tříd a vnímají se jako vzdálení elitám. Je to zvláštní obrat – muž, který kdysi symbolizoval transformaci a podporu nových elit, nyní hledá podporu a inspiraci mezi lidmi, kteří se považují za vzdálené a často přehlížené těmi nahoře. Nechť mu nová sounáležitost s obyčejnými lidmi přináší stejně uspokojivý pocit, jaký kdysi nacházel ve vědomí, že stojí u zrodu elity.
Zdroje:
https://www.institutvk.cz/clanky/2968.html
https://ekonom.cz/c1-54378160-je-obtizne-rozlisit-ciste-a-spinave-penize-protoze-to-na-nich-neni-poznat
https://cs.wikipedia.org/wiki/Amnestie_V%C3%A1clava_Klause
https://www.seznamzpravy.cz/clanek/klausova-amnestie-plna-kontroverzi-82780
