Článek
Zní to jako paradox. Chudí podporují nejbohatší s vírou, že právě oni je zachrání – nejen před chudobou, ale před něčím, co vnímají jako ještě větší hrozbu: ztrátou jejich jistot. Jsou si jisti, že ti, kdo ovládají největší část světového bohatství, je ochrání před „zkaženým“ světem elit, před migrací nebo před úpadkem tradičních hodnot.
A tak uvěřili, že miliardáři jako Elon Musk, Donald Trump nebo u nás třeba Andrej Babiš hájí zájmy těch „kdo tahají za kratší konec provazu“. Ve skutečnosti však vlivní miliardáři pravděpodobněji sledují primárně svůj vlastní prospěch. Třeba nižší daně, omezení nebo zrušení regulací či jednoduše - k ekonomické moci touží přidat i moc politickou. Právě proto si budují image „lidu blízkých“ zachránců, kteří prý chápou běžné občany mnohem lépe než tradiční politici. A také se přitom nijak neohlížejí na to, jaké dopady jejich činy mají. Jde jim zkrátka o to, aby současnost i budoucnost pracovaly v jejich prospěch, a to klidně na úkor demokracie, rovnosti a životního prostředí.
Víra v „outsidery“
Jak se stalo, že jim chudí, kteří bývají vůči mocným obvykle mimořádně ostražití, důvěřují více než tradičním demokratickým politikům?
Svůj podíl nepochybně mají nepříznivé okolnosti z minulých let. Světová finanční krize, pandemie covidu-19 či válka, migrační krize či válka na Ukrajině. Tedy události, které mnoha lidem způsobily problémy, ti nejbohatší z nich ale díky nahromaděnému bohatství a svým možnostem paradoxně spíše profitovali.
A zásadní podíl mají i sociální sítě, které lidi uzavírají do sociálních bublin a zesilují hlas těch, kdo si tam bez skrupulí chodí pro hlasy. Nabízejí jednoduché odpovědi na složité otázky a dostávají se tak snadno do pozice silných „vůdců“. Pomáhají jim k tomu i skutečnost, že se na sítích právě ti nejbohatší prezentují jako „outsideři“, kteří se na vrchol dopracovali jen vlastní pílí a všem a všemu navzdory. A také nepotřebují „krást“ jako běžní politici, protože bohatí už jsou. A nyní se rozhodli „obětovat“ proto, aby narovnali nespravedlivý systém.
Síla sociálních bublin
A tak tu máme miliardáře Elona Muska, který přímo vlastní klíčovou komunikační platformu – sociální síť X – a mistrně ji využívá k budování kultu své osobnosti. Přímo komunikuje se svými fanoušky, obchází tradiční média a stylizuje se do role „hlasu pravdy“, který údajně bojuje proti „cenzuře“ a „mediálnímu mainstreamu“. Díky velkému technologickému pokroku dnes miliardáři nejsou jen velkými podnikateli, ale stali se z nich i globální hráči s nedozírným vlivem. Elon Musk provozuje Starlink, zakladatel Amazonu Jeff Bezos vlastní největší cloudovou infrastrukturu a Mark Zuckerberg ovládá nejvlivnější sociální sítě. Státy s nimi musí vyjednávat a oni toho využívají. Pochopitelně ve vlastní prospěch. Ne náhodou při lednové inauguraci amerického prezidenta právě oni a další technologičtí miliardáři zaujali přední místa. Ještě předtím na jeho kampaň ale poslali tučné částky.
Sociální sítě se staly hlavním nástrojem politického vlivu a miliardáři jako Elon Musk a u nás třeba Andrej Babiš to dobře vědí. Po převzetí Twitteru, který přejmenoval na síť X, Musk změnil algoritmus, aby zobrazoval příspěvky tak, že upřednostňuje jeho vlastní tweety. Když si uživatelé stěžovali, že vidí příliš mnoho jeho postů, Musk na to reagoval tím, že nařídil vývojářům, aby uměle ještě více posílili jejich dosah. Zároveň z platformy odstranil nezávislé moderátory obsahu, což vedlo k nekontrolovanému šíření konspiračních teorií a radikálních názorů.
Podobně Andrej Babiš využívá algoritmů Facebooku, aby se jeho obsah dostal k co nejširšímu publiku. Jeho tým vytváří emocemi nabité příspěvky, které algoritmus platformy automaticky posiluje. Jednoduše proto, že vyvolávají více interakcí a je jedno, zda pozitivních nebo negativních. Babiš investuje obrovské sumy do cílené reklamy, která se zaměřuje na nejdůležitější voličské skupiny. Například před volbami v roce 2021 Babišovi marketéři cílili na seniory s obavami o důchody, ale nepochybně i na starší voliče z venkova, kteří mají strach z migrace a „ohrožení tradičních hodnot“.
Neotřesitelná moc
Mnohé lidi dnes více než chudoba začala děsit ztráta stability a jistot. Bojí se dalších ekonomických krizí, technologických změn, migrace nebo velkého kulturního úpadku. Populističtí miliardáři nabízejí jednoduchý recept, kterým je „návrat ke starým dobrým časům“ a slibují, že ochrání obyčejné lidi před chaosem. Ve skutečnosti však právě oni postupují bezohledně, nezajímají je důsledky jejich činů a sami svými kroky často vyvolávají zmatek. Co po nich zůstane až zmizí ze scény? Pravděpodobně rozdělená společnost, oslabené instituce a ještě nejistější budoucnost, než se zdá dnes.
Můžeme proti tomu jako občané vůbec něco dělat? Moc populistických miliardářů zatím jen roste. Ovládají média, sociální sítě i nejdůležitější oblasti ekonomiky, a proto se jejich pozice jeví jako téměř neotřesitelná. Lidé jsou zahlceni informacemi a orientovat se ve změti pravd, polopravd a naprostých lží je pro mnoho z nich téměř nemožné.
Řešení nejsou snadná a už vůbec ne rychlá. Je potřeba hledat lepší politické lídry, kteří na změnu dokážou reagovat a přesvědčit voliče, že nabízejí reálnou a realizovatelnou alternativu. Je nezbytné podporovat nezávislá média a nedopustit, aby se stala pouhou „hračkou“ v rukou oligarchů nebo politiků, kteří jsou právě u moci. Nezbytná je i občanská angažovanost, a to nejen ve volbách, ale i v době, kdy zvolení politici „mají své jisté“.
Nezbytným podhoubím pro to, aby to mohlo fungovat, je ale důraz na vzdělání. Jeho smyslem není biflování faktů, které děti brzy zapomenou, ale schopnost kriticky myslet, být flexibilní a umět se orientovat v přemíře informací i v současném proměňujícím se světě. Z toho důvodu by státy, zejména ten náš, měly do vzdělávání investovat mnohem více peněz.
A také podporovat regulace, které se v posledních letech staly doslova „fackovacím panákem“, který je příčinou všeho zla. Bez nich ale budou miliardáři nadále ovládat média, sociální sítě i stát. Pokud nebudeme investovat do vzdělání a neprosadíme jasná pravidla, zůstaneme v začarovaném kruhu, kde o osudu většiny rozhoduje úzká elita sledující především vlastní zájmy.
Ti, kdo mají v rukou moc, se jí nikdy nevzdají dobrovolně. Pokud si společnost nevybojuje zpět kontrolu nad tím, kdo ji řídí, co se k ní dostává za informace a jaká pravidla platí pro všechny bez rozdílu, bude budoucnost patřit těm, kdo mají nejvíc peněz – nikoliv těm, kterým záleží na pravdě a rovnosti.
Čas se ale krátí. A možná už dnes balancujeme na hraně bodu, odkud není návratu.
