Článek
Ke kadeřníkovi jsem chodila vždycky velmi nerada. Nucené rozhovory o tématech, která mne většinou vůbec nezajímala, mne vždycky znervózňovaly. Nikdy jsem nevěděla, jak udržet hovor s cizím člověkem, a když se situace přelila v trapné mlčení, cítila jsem se nepříjemně. Přesto, že právě naprosté ticho bylo tím, po čem jsem v této situaci toužila nejvíce.
Máme to stejně
Jeden čas jsem situaci řešila raději podomácku a kadeřnickým salónům se vyhýbala. Později jsem zjistila, že je to služba, kterou skutečně potřebuji, ale snažila jsem se intervaly mezi jednotlivými návštěvami co nejvíce natahovat. Hodinu či dvě u kadeřnice jsem pak přetrpěla a zpravidla potřebovala po tomto výkonu stejně dlouhou dobu na regeneraci o samotě. Pokaždé jsem byla z rozhovoru, ve kterém jsem se snažila působit společensky, naprosto vyčerpaná.
Teprve později jsem pochopila, že stejný problém má i spousta jiných lidí. Všichni ti, kdo nesnáší zdvořilostní a nucené hovory, koho komunikace s neznámými lidmi vyčerpává a kdo si nejlépe odpočinou o samotě. Zkrátka introverti. Těch je v populaci nejméně třetina, přičemž odvážnější odhady tvrdí, že nás je dokonce plná polovina. Proč se tedy kadeřníci snaží vést povrchní rozhovory za každých okolností? Vždyť se s lidmi, kteří do klábosení nemají pražádnou chuť, musejí setkávat denně! A jsou mezi kadeřníky vůbec nějací introverti?
Když jsem se ptala jiných introvertů, jak to mají oni, nebo četla jejich zkušenosti na sociálních sítích, zjistila jsem, že náš postoj k návštěvám kadeřnictví je téměř totožný. „Od třetí třídy jsem chodil pořád ke stejné kadeřnici. Posledních asi deset let se mi nelíbilo, jak stříhá, ale nechtěl jsem ji měnit. Mohl jsem u ní mlčet a také jsem na ni byl zvyklý. Tak jsem tam zůstal. Teď jsem se ale začal stříhat sám strojkem a je to mnohem lepší,“ vyprávěl mi jeden známý. Jiná známá popisuje, že má problém už s tím, když popisuje, jak se nechat ostříhat. „Pak tam už jen sedím a snažím se, aby se naše pohledy v zrcadle o sebe nezavadily. Prostě utrpení,“ popisovala.
Netlachám. Jsem divný
Sama jsem si po dlouhé době našla kadeřnici, která je zároveň mou kamarádkou. Zdvořilostní hovory nevedeme a zároveň zmizely trapné okamžiky ticha před zrcadlem. Vím, že i ona sama je introvertní, ale snaží se vždy naladit na klienta. Když vycítí, že chce mlčet, mlčí také, jindy se přizpůsobí. Nesnaží se ale konverzovat za každou cenu.
Zajímalo mne, jak to zvládají další introvertní kadeřníci a co s nimi typická upovídaná atmosféra jejich pracoviště dělá. „Mám vždy jen jednu klientku, takže jsme sami dva v salonu a už to je příjemné. S mnoha klientkami třeba celou dobu mlčíme a je to v pořádku. Nemám rád prázdná slova a mluvení o ničem, takže vím také o mnoha klientkách, které u mne byly jednou, protože jsem divný. K oboustranné spokojenosti,“ psal jeden z účastníků diskuse. Další to prožívá o něco složitěji. „Jsem kadeřnice a jsem z toho dost v háji. Každý den panika před prací, kdo mi přijde zase pod ruku a že celý den budou chodit cizí lidi, kteří si budou chtít povídat,“ napsala jiná. Další nakonec profesi změnila a je za to ráda: „Naštěstí jsem vyučená kadeřnice, tak se stříhám a barvím sama… Teď jsem spokojená, nemusím se s nikým bavit a je to super.“
Tiché salony
Zdá se, že poptávka po tichých kadeřnických salónech je poměrně velká a oboustranná. Není tedy nápad otevřít si kadeřnictví pro introverty skvělým podnikatelským plánem? Taková myšlenka přede mnou napadla už mnoho lidí. V jedné starší zahraniční diskusi lidé řešili, zda by se takový nápad ujal a vyplatil. Přesto, že by takové místo mnoho lidí uvítalo, došli k závěru, že by se takový salon nejspíš neuživil. Důvodem mělo být především to, že by takový podnikatel dobrovolně odstřihl velké množství klientů.
Přesto salony, které se takové představě blíží, existují. Loni o nich psal The Guardian na základě reportáže australské publicistky Odette Barry. V takových podnicích si můžete na začátku vybrat, jaký přístup vám vyhovuje. Někde funguje praxe, kdy klientovi nejprve nabídnou dotazník, ve kterém odpovídá, zda si přeje při stříhání konverzovat nebo si chce raději užít klidu. Kadeřník se pak požadavkům přizpůsobí. Klienti prý oceňují i možnost přinést si kupříkladu notebook a během ošetření pracovat, aniž by měli pocit, že jsou hrubí. Zájem o tyto služby prý začal z nějakého důvodu narůstat po pandemii.
Zaujalo mne, že autorka reportáže přímo doporučuje, aby lidé přemýšleli o tom, jak se během úpravy svého účesu zaměstnají. Navrhuje například poslouchat podcasty, číst knihu nebo řešit pracovní e-maily. Ani v nejtišších salonech se zkrátka nevyhnete v určitých okamžicích trapnosti, která přirozeně vzniká při absenci hovoru během tak úzkého tělesného kontaktu. „Je dobré mít co dělat, aby to nebylo trapné, protože jen tak sedět a zírat na sebe do zrcadla může být poměrně odpudivý zážitek,“ doporučuje Odette Barry. Za nás introverty mohu říct jediné: není problém!
