Článek
Někdejší prezident s touto myšlenkou nepřichází poprvé. Komunistický režim se rozpadl sám od sebe nebo zásluhou masy obyčejných lidí, ale nikoliv s jakoukoliv pomocí disidentů. V roce 2003 svým tehdejším komentářem uveřejněným v MF Dnes vyvolal bouřlivou reakci politiků a intelektuálů. O 20 let později jeho slova prošla bez povšimnutí.
Text je to přitom zajímavý a do značné míry s ním lze souhlasit. Ostatně, souhlasili by s ním do velké míry i ti, do kterých se nejvíce trefoval, tedy disidenti. Obvinění, že si vynucují obdiv a získali si zásluhy, které jim nepatří, je ale nejen nesmyslné, nýbrž i nevkusné. Narážím na fakt, že někdejší disidenti dnes musí držet hladovku, aby si jejich situace, kdy pobírají tristní penze, všimli politici i veřejnost. Takové starosti zástupci šedé zóny, kteří revoluci a porevoluční období dokázali patřičně využít, nemají.
Co tedy Klaus vlastně tvrdí? Před dvaceti lety poprvé napsal, že tím, kdo zlikvidoval chátrající režim byli „obyčejní lidé“ a dokázali to svou pasivitou. „Rezignace, nevýkonnost, náhradní individuální aktivita, atomizace společnosti, pouhé pasivní žití v kulisách propagandy, které už nikdo nevěřil. Byli to však právě oni, kdo svým chováním vytvořili předpoklady pro 17. listopad roku 1989.“ Zkrátka: chataření a zahradničení, případně sem tam nějaká ukradená cihla z vlastnictví socialistického majetku byly tím hlavním, co vedlo k definitivnímu pádu autoritářského režimu v Československu. O dvě dekády přidal další tvrzení: „Z mého pohledu byl vítězem pádu komunismu (opakuji nikoli porážky komunismu) obyčejný člověk. Ten přivítal, zajistil a garantoval listopadovou změnu i následný transformační proces. Ten přispěl ke všeobecnému optimismu a k úžasnému vzedmutí lidské aktivity.“
Tím společným, co je vlastní oběma textům, je ale vtíravá potřeba popřít jakoukoliv zásluhu disidentů na změnách, které přišly v roce 1989 a krátce po něm. Zatímco před 20 lety v nich viděl jen elitáře, kteří si s režimem během jeho dlouhé existence mnohokrát zadali, nyní je vidí především jako brzdu a zastánce „třetí cesty“ nebo odpůrce porevolučního étosu, se kterým jsme nadšeně vítali kapitalismus. Stále mu vadí „apoteóza disidentství“, protože ví, že ve skutečnosti komunismus nesvrhli.
Troufám si říct, že Klausem nenávidění disidenti nežijí ve vzduchoprázdnu. I oni nepochybně čtou historické studie a vědí, že přiklonění se mlčící většiny k revoluci sehrálo zásadní roli. To byl také důvod, proč se její smýšlení snažili ovlivnit. Už v roce 1991 vydal sociolog Ivo Možný svou publikaci „Proč tak snadno“, ve které se snažil odpovědět na tři otázky: Proč tak pozdě? Proč tak snadno? Kdo byl tedy na náměstích? Komunistický režim podle něj korodoval už dlouho. Mlčící většina se mu dlouho přizpůsobovala a snažila se dlouhá desetiletí přežít bez zbytečného utrpení a ztrát. Když už ale začal ekonomicky selhávat a z ideologie zůstaly jen vyprázdněné rituály, zhroutil se s její pomocí velmi snadno. I tito „přizpůsobiví“ najednou zaplnili náměstí a dali nevyhovujícímu zřízení stopku.
To, že přesvědčit „pomalejší“ většinu je naprostá nezbytnost, disidenti věděli. I proto třeba Charta 77 vystupovala jako jeden celek zahrnující nejrůznější politické proudy od levicových po pravicové. Tím, o co se celou dobu snažila, bylo nutit komunistickou moc k sebereflexi a společnost k reflexi vlastní situace. Mnoho lidí mělo o aktivitách disidentů přehled a jejich vyjádření sledovalo prostřednictvím Svobodné Evropy či Hlasu Ameriky. Svědčí o tom ostatně i hesla, která se objevovala na velkých listopadových demonstracích. Pokud je Václav Klaus uznal existenci neviditelné ruky trhu, mohl by být schopen toho samého i v případě jiné abstraktní podstaty - neviditelného morálního podhoubí, které bylo katalyzátorem změn a kde skupina disidentů odpracovala svůj velký díl práce.
Stejně tak to vnímám i v případě porevolučního směřování. Vinit někdejší disidenty z toho, že bránili kapitalismu, aby se u nás naplno etabloval, je nesmysl. Na demokracii založená politika je uměním diskuse a kompromisu, což by mělo být dlouholetému politickému praktikovi jasné. A zřejmé je i to, že nekonečná čtyři desetiletí se podepsala na tom, že jsme si jiný politicko-ekonomický systém než socialismus tehdy neuměli představit. Dobře si vzpomínám třeba na to, že úplný kapitalismus, tolikrát znevážený komunistickou propagandou, si tehdy neuměli představit ani lidé, kteří v té době začali podnikat. Demokracie, které jsme se na začátku 90. let teprve učili, pak pozvolna a přirozeně vedla k rozbití myšlenkových krunýřů, ve kterých jsme uvízli. A jelikož toto slovo v překladu znamená „vládu lidu“, nepochybně o tom rozhodli i Klausovi „obyčejní lidé“. Je skutečně tak těžké pochopit, že přesně to bylo jediným a posledním cílem těch nenáviděných disidentů?
