Článek
V poslední době přemýšlím nad tím, proč se na sociálních sítích a v diskusích pod články objevuje tolik hněvu a agresivity. Jako „Husákovo dítě“ s překvapením sleduji, že se to často týká hlavně mých vrstevníků a lidí o něco starších.
Hněvivé reakce se často souvisí s nedůvěrou v demokracii, elity či politické autority, ale vlastně všechno nové a neznámé. Mnozí dávají prostor svému vypjatému nacionalismu, xenofobii, homofobii nebo kritice mladých lidí od „sněhových vloček“, „přecitlivělé Generace Z“ až po „matky, které všechno mají a nic nezvládají“ a jejich „nevychované děti“.
Pocit, že s každou další generací jsou lidé o něco méně schopní, zhýčkanější nebo méně vzdělanější, tu byl možná vždy. Nicméně, míra hněvu, kterou vůči mladším lidem i všem „novotám, které nám vnucují elity“ někteří lidé projevují se zdá nebývalá. Když do svých netolerantních projevů přimíchají nacionalismus, xenofobii a nedůvěru v demokracii i vědu, je zaděláno na pořádně výbušný koktejl.
Algoritmy upřednostňují emoce
Vysvětlením, proč sociální sítě tak náhle vyvrhly tolik hněvu a agresivity jsou samozřejmě jejich algoritmy. Ty upřednostňují posty a reakce, které vyvolávají emoce a pobouření. Navíc umožňují lidem na svém obsahu vydělávat. Například Facebook dává status „digitálního tvůrce“ každému, kdo má dostatečný dosah. Videa těch, kdo svými projevy vyvolávají emoce a mají tak dostatečný počet shlédnutí a reakcí, jsou pak odměňována. Vzhledem k neochotě Facebooku ověřovat zprávy, se pak mohou v určitých sociálních bublinách šířit především nepravdivá, zavádějící a burcující videa těch, kdo jsou tímto způsobem motivováni k zisku. To je pro demokracii velmi nebezpečný jev.
Nedůvěru máme v genech
Jenže, kde se v mé a starší generaci vzalo tolik hněvu? Proč si v zemi, která patří do ekonomicky vyspělé části světa a většině lidem se zde daří lépe než za socialismu, tolik lidí idealizuje minulost, touží po „silném vůdci“ a cítí se ohroženo liberální demokracií? Domnívám se, že důvod je především psychologický. Kořeny náhle vyhřezlého hněvu vidím především ve výchově, kterou si mnozí z nás prošli.
Naší podstatou je nedůvěra. V elity a autority, které nám chtějí „diktovat, jak máme žít“. Je to překvapivé? Nemyslím si. Vyrůstali jsme ve dvojí morálce. Něco jiného se říkalo doma a něco jiného se smělo tvrdit na veřejnosti. Byli jsme zvyklí, že to, co nám tvrdí mocní, není pravda. Navenek jsme ale vůči nim museli být naprosto poslušní. Obávám se, že právě nedůvěra se propsala do naší identity, kterou jsme si tvořili právě v té době, aniž bychom si to uvědomovali. Proti „vnuceným“ autoritám rebelujeme, silní vůdci, které si sami vybereme, nám naopak imponují.
Nedůvěra vůči novým elitám tu byla už od dob transformace. Ta sice přinesla svobodu, ale také pocit, že právě ony z ní profitovaly více než ostatní. A to nepochybně na náš úkor.
Pak ale přišly další velké změny a svět začal až příliš rychle měnit. Sociální a kulturní posuny a globalizaci někteří z nás vnímají jako útok na vlastní identitu. Věci, které byly normou v době, kdy vyrůstali, už neplatí. Přirozenou obranou pak je například současný příklon k nacionalismu, který má naši identitu a ideál světa, „který byl ještě v pořádku“ chránit.
Poslušnost na prvním místě
Na našem přístupu ke světu se nepochybně podepsala i někdejší výchova v rodinách. Děti byly vedeny především k poslušnosti a rodiče na ně tlačili, aby se přizpůsobily. „Hlavně nedělej ostudu“ nebo „nevyčnívej“ byly hlavní rodičovské mantry. Jiný názor nebo nekonformní vzhled se netoleroval. Možná i proto v některých z nás vyvolává odlišnost především vztek. Tehdejší rodiče to nejspíš mysleli dobře, to ale neznamená, že to bylo správně a že si mnozí z jejich chyb neneseme následky.
Děti nebyly vedeny ke skutečné samostatnosti, ale ke slepé poslušnosti. Autorita (učitel, rodič, strana) byla neomylná. V takovém prostředí si snadno osvojíte přesvědčení, že uznání získám jen tehdy, když budete loajální. Nesouvisí s tím náhodou současná fascinace „silnými vůdci“? Víra, že někdo přísný mě ochrání a rozhodne za mě, když budu loajální. Demokracie, která je nepředvídatelná je něco, co člověku vychovanému autoritářsky nedává řád, ani pocit bezpečí.
Dětské emoce byly tehdy tabu. Cítit vztek, smutek nebo bezmoc bylo vnímáno jako slabost. Kdo je dával najevo, byl vysmíván a zahanbován. Běžné bylo, že rodiče i malým dětem říkali věty jako „Neřvi, nebo ti dám důvod“, „Nikdo na tebe není zvědavý“ nebo „To tě nemůže bolet“. Kromě pocitu, že bychom se měli za svoje pocity stydět nebo že bychom měli své emoce potlačovat či skrývat, to často vedlo i k velkému zmatku - je to, co cítím skutečně pravda? Ten, kdo emoce potlačí nebo jim nerozumí, ten se je těžko naučí regulovat. Není právě dnešní „křik“ a agresivita na sociálních sítích právě projevem dávného potlačeného vnitřního hněvu?
Právo silnějšího
Samostatnou kapitolou jsou i fyzické tresty, které byly před desítkami let považovány za jeden z nejefektivnějších nástrojů výchovy. Děti se tak učily, že ten, kdo má větší sílu, má právo prosadit svou vůli. Často přitom přicházel od těch, kterým měli věřit nebo kteří jim měli poskytnout bezpečí. To muselo být pro mnohé děti velmi matoucí. Možná, že právě to dodnes narušuje jejich pocit důvěry k druhým a pochybnostem, zda to s nimi okolí skutečně myslí dobře. Může z toho pramenit potřeba prosazovat své názory agresivně, byť na internetu nejde o přímé fyzické násilí.
Svou roli možná hraje i nízké sebevědomí. Lidé vyrůstali pod tlakem autoritářského režimu a sami podkopávali sebevědomí svých dětí. Nepochybně k němu přispěly právě fyzické tresty a zahanbování. Děti měly pocit, že jsou špatné a výprask si zaslouží (mnozí dospělí to tak mimochodem vnímají dosud). Láska rodičů byla podmíněna - dávali dětem najevo, že je budou mít rádi jen tehdy, když… budou "hodné"… budou poslouchat…nebudou odmlouvat…budou nosit jedničky.
Byly srovnávány s ostatními. Pocit, že jsou méněcenné, nehodnotné nebo nedostatečné se v nich hluboce zakořenil. Dospělý s tímto pocitem pak může i drobnou kritiku nebo poučení vnímat jako útok na svoji vlastní hodnotu. Nemůže z této nejistoty pramenit tendence vymezit si to „svoje“ - domov, národ, pravdu? Ve skutečnosti jde jen o obranný val vůči „těm druhým“, kdo by naše vidění světa chtěli zpochybňovat.
Psychologa nepotřebujeme
Děti dříve nikdo nerespektoval. Respekt si zasloužil ten starší, silnější nebo ten, kdo disponoval nějakou autoritou. Jenže, když nesmíte projevit vlastní názor, rozhodovat o sobě nebo mít cokoliv, co se vás týká, ovlivnit, v dospělosti se pravděpodobně budete podceňovat, nebo naopak přehnaně bojovat za svou „pravdu“. Tu, kterou jste si kdysi nesměli dovolit.
A proč se to všechno možná projevuje až teď? Možná, že část z nás nikdy nedostala šanci obnovit víru v sebe s pomocí terapie nebo dobrých vztahů. Nikdy si nepřiznali, že byli v dětství zraňováni a neměli tak šanci svým rodičům a učitelům odpustit. Nyní přišli sociální sítě, které nám dávají nekonečný prostor k vybití vlastní frustrace a potlačeného hněvu.
Starší generace dnes často svou výchovu hájí a dokonce oceňuje i fyzické tresty, které si prý jako děti zasloužily. Jako špatně vychovanou vidí právě současnou generaci mladých, kteří na rozdíl od nich potřebují psychology. Jenže často se za tím skrývá jen neochota přiznat si vlastní zranění. Je to způsob, jak se vyhnout vlastní bolesti, o které nesměli mluvit. Generace, která nesměla mluvit o svých pocitech, se dnes dívá na ty, kteří to umějí - a možná to bolí.
