Článek
V brněnském obchodním centru Vaňkovka došlo k dalšímu nenávistnému útoku vůči člověku z Ukrajiny. Pracovník ochranky obchodního řetězce Albert obvinil zákazníka z krádeže a následně jej hrubě napadl. Nejprve hrubými slovy, později i fyzicky. Křičel na něj věty jako „Vrať se na Ukrajinu“ nebo „Táhni na frontu“. Záznam zveřejnil zpravodajský server tn.nova.cz.
Mladík měl ale na sobě brýle s integrovanou kamerou a celý incident si nahrál. Pracovník ochranky o tom neměl tušení, proto dal v zázemí prodejny průchod své agresi. Záznam tak ukázal na naprosto neprofesionální a agresivní chování pracovníka ostrahy. Mladík nekladl žádný odpor, naopak vyzval agresivního člena ochranky, aby zavolal policii a problém řešil s ní. Ten ale na jeho slova nereagoval a „spravedlnost“ vzal do vlastních rukou.
Nenávist na sítích
Nejde bohužel o ojedinělý incident. Násilí ve společnosti roste a právě uprchlíci z Ukrajiny jsou jeho častým terčem. Nedávno došlo k podobnému útoku v pražské tramvaji, kde řidič slovně napadl ukrajinské prarodiče a malým dítětem a naznačoval i možnost fyzického útoku. I tehdy padaly podobně xenofobní výroky. Díky nahrávce jedné z cestujících byl řidič okamžitě propuštěn. Nejinak je tomu i nyní, kdy podobně postupovalo vedení řetězce Albert. Jenže i v tomto případě tak řetězec jedná až ve chvíli, kdy se natočený incident dostal na veřejnost.
Stačí to? Zdá se, že opakující se incidenty svědčí spíše o tom, že část společnosti si xenofobní útoky pro sebe legitimizuje. Nalézt příčinu takového jednání není těžké. Na sociálních sítích jsou hrubá slova, dezinformace a útoky „každodenním chlebem“. A nezdá se, že by se našel někdo, kdo by se to snažil skutečně efektivně řešit.
Právnička případ relativizuje
Naopak. Zdá se, že i v některých médiích zaznívají slova, která podobné situaci banalizují. Tak si vysvětluji i slova advokátky Dagmar Raupachové, kterou oslovila televize CNN Prima News. „Není obvyklé chodit na nákup se skrytou zapnutou kamerou. Jako právník musím konstatovat, že tudíž nelze zcela vyloučit určitou účelovost, respektive provokaci celého konfliktu,“ řekla Raupachová. Navíc dodala, že umístění podobných videí na sociální sítě bez souhlasu ostatních osob je podle ní také protiprávní a autorovi tak může hrozit trest.
Podobné komentáře odvádějí pozornost od útoku a obrací vinu směrem k oběti, což je v případech motivovaných xenofobií ve veřejné debatě vcelku častá obranná strategie. Pravdou ale je, že obvykle pochází od „obyčejných lidí“ na sítích.
Z úst právníků taková slova obvykle na veřejnosti nezaznívají. Výrok není nepodobný situaci, kdy lidé obviňují znásilněnou ženu, že si za sexuální útok může sama. Třeba proto, že útočníka „vyprovokovala“ svým oblečením.
V okamžiku, kdy napadený čelí fyzickému i slovnímu útoku se zjevně xenofobním podtextem – křikem „táhni na Ukrajinu“ a výzvou, aby „šel bojovat na frontu“ a následuje sprška nepublikovatelných vulgarit i fyzický útok– působí příspěvek o možné „účelovosti“ a legitimitě nahrávky jednoznačně jako nepatřičné odvádění pozornosti. Od člověka, který se živí právem, bych mnohem spíše očekávala odsouzení předsudečného násilí. Výrok, jakého se dopustila advokátka, tak u části veřejnosti vzbuzuje pocit, že podobné útoky jsou v pořádku a skutečný problém je jinde.
Bezpečné místo? Už ne
Na rozdíl od paní advokátky se nedivím, že muž chodí nakupovat v brýlích se zabudovanou kamerou. Pokud se někde nebudete cítit bezpečně a budete opakovaně čelit xenofobním útokům, je naopak naprosto pochopitelné, že budete chtít mít případný incident nebo přímý útok zaznamenán. Jak by asi dopadl případný soudní spor, ve kterém by zaznělo pouze slovo proti slovu? Je smutné, že váleční uprchlíci se u nás necítí bezpečně a musí počítat s tím, že k útoku vůči nim může dojít kdykoliv a kdekoliv.
Nenávistné projevy, i když jde „jen“ o slova samozřejmě zanechávají v napadených lidech hluboké stopy. Zvlášť u těch, kteří na vlastní kůži zažili válku a útěk ze svého domova. Takové zkušenosti posilují dřívější trauma a pocit, že člověk vlastně nikam nepatří. Tím spíše v případě, že se odehrávají v místech, která mají být z principu bezpečná – ve škole, v obchodě nebo třeba v tramvaji.
Počet útoků vůči Ukrajincům v naší zemi roste. Stačí i domnělý cizí původ, jiný jazyk nebo přízvuk. A následuje bezmoc těch, kteří se neumí bránit – kvůli neznalosti systému, jazyka nebo prostě jednoduše proto, že mají strach.
Zdravá společnost by bila na poplach, protože podobné útoky nejsou jen excesem jednotlivců, ale znamením, že ve veřejném prostoru něco selhává. Odpovědní lidé by upozorňovali, že je normální vždy se postavit na stranu napadeného a nesnažit se vinu agresora relativizovat. To se zatím moc neděje. Máme ještě šanci ukázat, že jsme společností, která chrání slabší a nenechá se rozeštvat. Otázkou ale je, jestli na to ještě vůbec máme.
