Článek
Titulek je nadsázka. Ne, skutečně si nemyslím, že jsou padesátníci staří nebo že by jim měl odchod do penze klepat na dveře. Vlastně je pro mne nepochopitelné, že mnoho současných seniorů odešlo do důchodu tak brzy a nepřišlo nám to zvláštní. Jejich generace i generace jejich rodičů a prarodičů jakoby stárnuly rychleji. Vzpomínám si, jak „staří“ a usedlí mi připadali i dvacátníci a třicátníci z časosběrného dokumentu Heleny Třeštíkové, ve kterém po desetiletí sledovala několik manželství. A jak najednou v dílech, které se blíží současnosti začali „mládnout“. Nové možnosti a barevnější doba nám zkrátka dodala křídla i energii. Samozřejmě se o sebe nyní více staráme a je tu medicína, která nám skýtá docela jiné možnosti než našim předkům.
O to více mne zaráží, jak mnoho z nich v současnosti řeší odchod do penze. Půjdou do důchodu stejně jako nynější novopečení penzisté nebo se jim stane ta strašná nespravedlnost, že mety dosáhnou o několik měsíců později? Zdá se, že pro mnohé je to velké téma a na důchod už „se třesou“. Zároveň se nezdá, že by na toto kýžené období měli nějaké zvláštní plány, kterých by se už nemohli dočkat.
Když jsem se kdysi vydala na pěší pouť do španělského Santiaga de Compostella, překvapilo mne, že většinu z mých spolupoutníků tvořili penzisté z celého světa. „Dokud jsme měli práci a děti, tak to nešlo. Teď jsme se sem konečně vydali, snili jsme o tom už 20 let,“ libovali si často fyzicky zdatní šedesátníci i sedmdesátníci, kteří se do Španělska nezřídka vydali pěšky i ze své domoviny. Bylo na nich znát, že si svůj podzim života užívají a dělá jim radost plnit si odložená přání. Možná namítnete, že si mohou penzi užívat, protože mají více peněz. Ano, ovšem málokdy žijí jen z té státní, většina si na důchod musela naspořit. Jejich radost ale rozhodně nesouvisela jen s financemi, které jim mohly „dávat křídla“. Často byli aktivní a měli spoustu snů a plánů. Vzpomínám si na Belgičana, který před penzí přenechal firmu svému společníkovi a začal pracovat se závislými lidmi. Nebo na Kanaďana, kterému sice už táhlo na 80, ale stále chodil coby dobrovolník pomáhat každé ráno řídit provoz u školy, kde přecházely děti. Téměř osmdesátiletý manželský pár, který každý rok na několik měsíců jezdil pomáhat do ubytovny pro poutníky a báječně se tam o nás staral. Myslím, že to, co naše seniory a seniory západní odlišovalo, byl fakt, že namísto pasivity zvolili aktivitu. A nestalo se tak až v penzi, ale zřejmě dávno před ní.
Mrzí mne, že mnoho lidí ztratilo entuziasmus, kterým nás v 90. letech nutil „omládnout“. Rozumím tomu, že ně každý, komu bylo v roce 1989 zhruba 20 let, je dnes se svým životem spokojený. Někdo věřil, že se mu splní jeho cestovatelská přání, vyjde mu podnikání nebo si bude po zbytek života užívat životní úrovně jako lidé na Západě, jenže ono se to nestalo. Je na tom hůře než sousedé nebo jeho spolužáci a mrzí ho to. Tím spíše, že ne vždy bylo všechno spravedlivé. Při nostalgickém vzpomínání na dobu jeho dětství mu pak může připadat, že „líp už bylo“ a získat pocit, že kromě toho kýženého důchodu už ho vlastně nic nečeká. A teď mu ještě Fiala s Jurečkou tuto pozitivní vizi oddalují.
Přála bych si, aby čeští padesátníci přestali podléhat mylnému pocitu, že už jsou staří a je na všechno pozdě. Přála bych si, aby získali zpátky něco z onoho porevolučního entuziasmu a začali si více věřit. Mají už většinou velké děti a často zmizely i velké finanční závazky spojené třeba s bydlením, které jim mohly bránit v rozletu. Možná je ale období mezi 50. a 60. rokem života ideální doba na to, abychom životní změny, díky kterým budeme spokojenější. Proč třeba nezměnit kariéru? Začít studovat školu, která nás zajímá? Zkusit více sportovat? Najít si nového koníčka? Začít cestovat? Jistě, jsou k tomu třeba finance, které se ne každému dostávají. I na této platformě se už ale opakovaně psalo o tom, že stát nyní nabízí rekvalifikace a zvýšení odborných znalostí. Vybírat je z čeho, najdete tam umělecká řemesla, stavebnictví, řadu služeb nebo třeba kurz zaměřený na IT. Kdo je fyzicky unavený, může se pokusit uspět v oboru, který vyžaduje spíše duševní úsilí a naopak. Proč být pasivní a alespoň se nepokusit svůj život změnit klidně o 180 stupňů, jsme-li s ním nespokojeni? Věk dožití neustále roste a je pravděpodobné, že tu budeme ještě poměrně dlouho. Proč si to neužít naplno? Nic horšího, než to, že to nevyjde a budeme tam, kde stojíme teď, se stát nemůže. A penze? Na světě jsou přece mnohem zajímavější věci!
