Jak se do radničního tisku dostal rasismus?

Radniční noviny mám ráda. Je to svébytný žánr -směs praktických informací, místních témat, trochu té úředničiny a také srozumitelnosti pro každého. Na jednom místě najdete zprávy o opravách chodníků, kulturní tipy i politické komentáře.

Redaktory takových periodik vůbec nepodceňuji. Kromě umu psát srozumitelně pro všechny a zároveň poutavě, tato profese vyžaduje i schopnost vyvažovat a nést za svou práci zodpovědnost. Čtenáři totiž často radničním novinám důvěřují více než jiným zdrojům.

Poněkud mne ale překvapilo, když jsem si v (jinak výborných!) Radničních novinách Prahy 3 na stránce vyhrazené komentářům opozice, přečetla text zastupitele Filipa Brücknera (ANO 2011) nazvaný „Musíme si pomáhat, a to za každou cenu“. Jako většina opozičních zastupitelů kdekoliv jinde vyjadřuje i on nespokojenost s tím, jak je jeho městská část vedena. To je samozřejmě v pořádku, očekává se to. Když navíc nabídne konstruktivní řešení, má to značnou přidanou hodnotu. To ale nebyl tento případ. Jeho text byl v podstatě jen snůškou rasistických předsudků. Stránka sice obsahuje informaci, že „rubrika reprezentuje názory koaličních a opozičních zastupitelů městské části Praha 3“, ale v tomto případě bych ocenila jasnější distanc.

Posuďte sami. Pan Brückner popisuje možná skutečný, možná smyšlený příběh o tom, jak na pražském Žižkově potkal svého romského známého. Ten se měl podivovat nad tím, kolik „cikánů“ v „jejich“ městské části dnes žije. A toho si opoziční pan zastupitel skutečně všiml. A vedlo ho to k dalším úvahám.

Vzpomněl si na mladou dceru svých přátel, rodilou Žižkovačku, která se rozhodla osamostatnit. Nepatří prý mezi nízkopříjmové obyvatele a zároveň nevykonává profesi, na jejímž základě by ji mohl být městskou částí přidělen. Zároveň si nemůže dovolit komerční nájem nebo vlastní byt na Žižkově. Musela se proto vystěhovat „až“ do sousední městské části.

„Ve finále holka, která se tu narodila, bydlí v Praze 10“, popisuje srdceryvný příběh. Co z toho vyplývá? Podle pana zastupitele je to jasné. Přednost dostávají „samoživitelky se třemi dětmi“ a také ti, kdo „nám znepříjemní život a kolikrát nejsou z Prahy 3. Absurdní.“

Aby text nepůsobil prvoplánově rasisticky, pokusil se zastupitel (neúspěšně) o jistou vyváženost: „Není vůbec důležité, jestli je někdo Rom, nebo není. Důležité je, jestli nový soused dokáže respektovat zvyky svého okolí. Zkušenost mi říká, že se to u nemalé části právě romských uživatelů podporovaného bydlení moc nedaří“. Hned ve následující větě pak konkrétně popisuje, jak si Romové údajně nahlas pouštějí hudbu a dělají nepořádek.

Co si mají obyvatelé Žižkova z jeho textu odnést? Bydlení pro „naše lidi“, jak by nejspíše řekl jeho stranický šéf, není, ale přicházejí „cizáci“, kteří ho získávají téměř automaticky. Tedy nic jiného než předpojatost, která sází na nízké lidské city jako xenofobie a závist.

Kdyby se takový text objevil v hlubokých „devadesátkách“, nikdo by se nad ním nepozastavil. Dnes se ale taková snaha jeví jako záměrné rozdmýchávání nálad, které pak staví lidi proti sobě.

Pan zastupitel na jednom místě zmiňuje, že na Žižkově bydlí už 40 let. V takovém případě by ale měl být větším znalcem místních reálií. Pražský Žižkov je někdejší dělnickou čtvrtí, pro kterou byla vždy byla typická sociální i etnická pestrost. Romské rodiny na Žižkově žili po celé generace, což se začalo měnit v 90. letech a na počátku nového tisíciletí. Romové ze Žižkova začali mizet. Kvůli privatizaci činžovních domů, zvyšování nájemného, gentrifikaci a možná i nepřímého tlaku, aby se odstěhovali jinam.

„Zlí jazykové“ tvrdí, že jim realitky či developeři často nabídli bydlení v ghettech, tedy na sídlištích jiných měst, zejména v Ústeckém kraji. Těžko se to ověřuje, jelikož věrohodná svědectví k tomu nejsou, nicméně nebylo možné si nevšimnout, že ze Žižkova a jiných pražských částí zejména v Karlíně, ve Vysočanech, v Libni či na Smíchově romské rodiny téměř zmizely. Dnes tyto lokality patří mezi mimořádně lukrativní části Prahy.

Některé romské rodiny ale na Žižkově zůstaly, změnám i tlaku navzdory. Mají tu své kořeny a nájemní nebo vlastní byty. Překvapivé? Pro pana Brücknera zjevně ano.

Romové tedy na Žižkově nepřibývají, ale dlouhodobě spíše ubývají. Mnoho romských rodin tak má na Žižkově možná delší kořeny než osmačtyřicetiletý zastupitel Brückner. Fakt, že se městská část snaží část svého bytového fondu vyčlenit i pro sociálně slabé, je nepochybně pozitivní věc. Nicméně byty rozhodně nejsou přidělovány na základě etnicity, ale na základě potřebnosti. Navíc je to zpravidla bydlení dočasné a dodržování podmínek je přísně kontrolováno.

Faktem zároveň je, že právě Romové mají v naší zemi kvůli předsudkům často problém najít bydlení i zaměstnání. A takové stereotypy pan zastupitel svým textem přiživuje.

Pan zastupitel by zřejmě uvítal, aby podporované bydlení nebylo přidělováno těm, kdo to potřebují, ale hlavně těm, „kdo patří mezi nás“ ať už dle místa narození, počtu dětí nebo barvy pleti. Když už v této souvislosti tak často mluvíme o „nepřizpůsobivých“, měli bychom si nejdřív položit otázku, kdo se vlastně nechce přizpůsobit. Ti, kdo bojují o důstojný život — nebo ti, kdo si udržují předsudky a odmítají druhé vůbec slyšet?

Oceňuji, že se alespoň některá města a městské části snaží zabránit sociálnímu propadu svých obyvatel. Jinak těmto lidem hrozí hluboký sociální propad, který končí bezdomovectvím. Jak by asi pan zastupitel reagoval na nárůst počtu bezdomovců v jeho čtvrti? Jistě by přispěchal s dalším „objevným“ textem v radničních novinách.

Tím nechci říct, že bydlení v Česku – a v Praze zvlášť – není skutečným problémem. Vlastní byt nebo důstojný pronájem jsou pro mnohé mladé lidi nedosažitelným snem. Ale svalovat vinu za tuto situaci na Romy nebo jiné sociálně znevýhodněné skupiny je nejen neetické a nespravedlivé, ale především jde o lež.

Za drahým bydlením nestojí „nepřizpůsobiví“, ale dlouhá léta zanedbávaná podpora dostupného bydlení, spekulace s nemovitostmi, neexistence regulace a neochota státu i obcí chránit své obyvatele před nepřiměřeným tlakem trhu.

Kdyby se pan zastupitel místo vyvolávání nenávisti pokusil hledat konkrétní řešení, možná by dcera Brücknerových známých dnes mohla zůstat na Žižkově. A možná by to i lépe odpovídalo tomu, co od oné novinové rubriky očekáváme. Takto to působí jako laciný pokus získat voličské hlasy v místě, kde se jeho straně příliš nedaří.