Článek
V pondělí odvysílala Česká televize další díl pořadu Reportéři. Celý byl tentokrát věnovaný událostem na pražské filozofické fakultě, ke kterým došlo loni 21. prosince. Obsahoval emotivní výpovědi zasahujících policistů, hasičů, záchranářů i dispečerů, kteří přijímali hovory lidí, kteří je prosili o pomoc. Přesto, že jde o zkušené profesionály, kteří jsou na podobné události trénováni, velmi to jimi otřáslo. Až natolik, že se mnozí z nich potýkají s posttraumatickým stresem a jsou v péči psychologů.
Máme to pod kůží
Masové vraždění na filozofické fakultě se svou hrůzností vymyká a není divu, že problém vyrovnat se s ním mají i ti, kdo jsou svědky děsivých událostí a lidského utrpení prakticky denně. „V naší práci platí důležitá zásada: věci, které vidíme, slyšíme a řešíme si rozhodně nenosit domů a nenechat si je dostat pod kůži. No, ale tenhle případ se tam bohužel dostal,“ zmínil v reportáži Pavel Boček z operačního střediska pražských hasičů a další zúčastnění o události mluvili velmi podobně. Popisovali, jaký psychický dopad na ně tragédie měla. Často zmiňovali dramatické změny nálad, prchlivost, problémy se spánkem, výkyvy nálady, úzkosti, opakující se vzpomínky, vztek nebo pocity bezmoci a zmaru. „Zjistíte, že si o tom nechcete povídat, zjistíte, že vám začnou běhat obrázky před očima, zjistíte, že nemůžete spát. A nakonec vlastně zjistíte i to, že prožíváte posttraumatickou poruchu,“ popsal v pořadu záchranář Jiří Strašek.
Způsob, jakým se s traumatickou událostí vypořádávají je různý. Někdo o událostech potřebuje mluvit s druhými, jiný o nich naopak potřebuje mlčet či být o samotě, přirozenou bezprostřední reakcí může být pláč. Odborníci doporučovali vyrovnávat se s tím kupříkladu pohybem, účinnou pomocí zasaženým třeba formou zaslání finančního příspěvku pozůstalým, zapálením svíčky či jinými druhy rituálů. Těch se ostatně zúčastnili i zástupci složek Integrovaného záchranného systému, kteří byli přítomni terapeutickému „Pietního průvodu a objetí fakulty“, které fakulta a Univerzita Karlova uspořádaly v minulém týdnu. Mnozí dosud docházejí na individuální nebo skupinové terapie, a to podobně jako studenti či pedagogové zasažené školy.
Slečna s prostřelenými kotníky
V celé emotivní reportáži odvysílané v rámci zmíněného pondělního pořadu na mne velmi silně zapůsobil jeden osobní příběh. Vyprávěl jej Jiří Strašek, který v ono tragické předvánoční odpoledne v sanitce nedaleko fakulty ošetřoval zraněné z filozofické fakulty. Mezi mnoha z nich byla také studentka, která měla střelbou poraněné oba kotníky. Ke zranění došlo tak, že prchala před aktivním střelcem. „Při odsunu do nemocnice dostávali přednost lidé se závažnějším poraněním. Tuhle slečnu jsme tam z toho důvodu měli o chvilku déle. Když se konečně dostala řada na ni, že by měla odjíždět, tak jsem jí to oznámil. Ona mi ale odpověděla: ´Já ještě ne. Odvezte támhletu paní, ta vypadá, že to potřebuje více.´ A to pro mne v tu chvíli bylo takové osobní hrdinství. Měla za sebou těžký zážitek, kdy už opravdu nechcete být na místě události, a to ani v situaci, když se nacházíte o tři budovy dále. Přesto dala přednost někomu jinému. Když si vybavuji události z toho dne, tak na toto rád vzpomínám a musím říct, že paradoxně mi slečna asi pomohla více, než já jí,“ popisoval pro Reportéry Strašek.
Tento osobní příběh prozrazuje, jak důležitá je v takových chvílích empatie a jaký význam má altruismus. Ta mladá žena se v tu chvíli dokázala vcítit do situace druhých a dala přednost jiné ženě, která se jí zdála být ve vážnějším stavu. Pro záchranáře byl tento okamžik momentem, který dal celé události lidský rozměr. Mohl si uvědomit, že není sám, kdo prožívá trauma a že i přesto může být v danou chvíli schopen pomáhat druhým. Ve fázi vyrovnávání se s traumatem mu tato drobná událost mohla pomoci lépe zpracovávat vlastní stres a pomáhá mu zřejmě i s časovým odstupem. Ukazuje se, že malé lidské gesto může mít ve chvíli chaosu, kdy jen těžko hledáte jakýkoliv smysl v tom, co prožíváte, sílu pevného bodu, který vás dokáže vrátit zpátky na zem a překonat pocit vlastní bezmocnosti a zmaru.
Řekněte si o pomoc
Pocity, které mají lidé, kteří se nějakým způsobem přímo zúčastnili tragédie na filozofické fakultě, mohou prožívat i ti, kdo tam vůbec nebyli. Dokonce i lidé, kteří na filozofickou fakultu nemají žádnou vazbu a událostech byli informováni jen skrze média, mohou prožívat úzkosti, deprese, a dokonce i u nich se může rozvinout posttraumatický syndrom. „Od doby, kdy vyšlo najevo, že ten střelec na FF UK zastřelil i toho pána s miminkem v lese, se bojím s malou vyjít ven s kočárkem. Prostě s ní jedu raději do herničky, i když teď bylo teplo a mohly jsme jít na pískoviště, tak při představě, že vezmu kočárek a půjdu s malou venku uličkami, kde prakticky nepotkám živou duši, se mi úplně stahuje žaludek,“ popsala před pár dny na sociálních sítích jedna anonymní maminka na rodičovské dovolené své pocity a obavy. Jsou důkazem, že události zasáhly daleko širší okruh lidí, než jsou přímí účastníci tragédie a jejich blízcí. I oni mohou potřebovat odbornou pomoc. Tím může být každý, kdo po 21. prosinci u sebe pozoruje větší změny nálad, úzkosti, deprese či problémy se spánkem. Pokud je to váš případ, řekněte si o psychologickou nebo spirituální pomoc. Kontakty pro všechny lidi jakkoliv zasažené těmito událostmi zveřejnila Univerzita Karlova ZDE.
