Článek
Připomínáme si invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa – traumatickou zkušenost, která hluboce poznamenala životy celých generací. Obvykle zmiňujeme hlavně několik kritických dní po vpádu okupačních vojsk, která ukončila Pražské jaro, připravila o život více než stovku lidí a další stovky zranila.
Ovšem přítomnost těchto vojsk nekončila v roce 1968. Zůstala tu celá dvě desetiletí, během kterých se proměnila řada měst a zemřelo dalších zhruba 400 lidí. Jejich přítomnost ale zabila také naději – naději na reformy, demokracii a možnost svobodně se vyjadřovat. Pro mnohé znamenala také ztrátu šance na vzdělání či profesní uplatnění. A pro celou společnost vymizení vzájemné důvěry.
Jaká ale byla každodennost soužití s vojáky „Střední skupiny vojsk“, které trvalo dlouhých 23 let? Jak se proměnil život lidí na zhruba osmdesátce míst, kde byly umístěny sovětské vojenské posádky, které dohromady čítaly zhruba 85 tisíc vojáků?
Nová „Střední skupina vojsk“
Vraťme se nejprve k termínu „Střední skupina vojsk“. Jde o označení, které se původně používalo pro vojenské uskupení Sovětské armády, která byla v letech 1945 až 1955 umístěna v Rakousku a Maďarsku. Nová Střední skupina vojsk se zformovala právě po invazi do Československa v roce 1968.
Skládala se ze dvou tankových a tří motostřeleckých divizí, tří brigád raketových vojsk, jedné brigády dělostřelectva a jedné úderné brigády výsadkářů.
Hlavní stan sídlil ve středočeských Milovicích, pozemní divize byly kromě Milovic umístěny také v Mladé Boleslavi, Vysokém Mýtě a v Bruntálu. Jedna pak byla umístěna ve slovenském Zvolenu. Podle některých zdrojů byly v oblasti Libavé dislokovány rakety s jadernými hlavicemi. Rakety s automobily MAZ měly být připraveny v bunkrech Granit a jaderné hlavice byly skladovány ve speciálním bunkru.
V roce 1980 se Střední skupina vojsk měla zapojit do invaze do jiného ze sovětských satelitů, a to do Polska. Operace „Krkonoše“ byla zamýšleným vpádem do Polska s cílem potlačit tamní odborové hnutí Solidarita. K akci nakonec nedošlo, Moskva ji odvolala.
Důstojníci se tu měli dobře
Život s vojáky nebyl pro většinu snadný. Pamětníci často zmiňují zničené životní prostředí, velkou hlučnost techniky, ale i vykoupené obchody. Objevují se ale například i zmínky o tom, že se rodiny vojáků k místním lidem chovali povýšeně.
Kupříkladu Milovice byly vojenským městečkem už od roku 1905, proto tamní lidé byli na soužití s armádou zvyklí. Traumatická zkušenost vpádu sovětské armády do Československa ale vedla k tomu, ale vyvolávala vůči sovětským vojákům hlavně negativní emoce.
Nesnesitelné prý bylo zejména rušení nočního klidu. „Vojáci měli jiný způsob života, často se domů vraceli v noci a vyřvávali a zpívali. Samozřejmě nepříjemné pro lidi i z širokého okolí byli bezohledné lety z místního letiště Boží dar, které se zvedaly kdykoliv jakkoliv, jedno zda to bylo půlnoci nebo ráno,“ vzpomínal někdejší starosta města Miloslav Müller.
Nejhůř se podle Müllera v Milovicích žilo „obyčejným vojáčkům“, kteří tam podle něj často byli „za trest“, zatímco důstojníci byli spokojeni, protože se v Československu cítili jako na Západě. „Obchody pro ně byly speciálně zásobené a když měli výplaty, tak vždy vyjížděli do širokého okolí nakupovat křišťál, kožichy a podobně, ale obyčejný voják tady strádal, protože i důstojníci mu prodali, co mohli, aby měli na nákupy.“
Obyvatelé ale nové situaci postupně přivykli. „Část lidí s nimi rozumně obchodovala, jiní je neměli rádi. Nedocházelo ale k žádným velkým konfliktům, i když někdy v 70. letech došlo k velké rvačce mezi skupinou místních mladých lidí a skupinou důstojníků,“ vzpomíná Müller.
Kšefty s benzinem a televizemi
Mnohem ostřeji vyzněl dokument Československé televize z počátku roku 1990. Zpochybňuje představu mnohých, že si na složité soužití s cizími vojáky už zvykli. „Ono si nejde zvyknout na to žít mezi burácením střel a na časované bombě v podobě naftou kontaminované spodní vody,“ praví úvodní komentář s tím, že teprve po odchodu vojáků budou místní moci žít „ve svém a po svém“.
Tak tomu bylo i ve Všejanech u Mladé Boleslavi, kde byly další posádky. Místní tehdy trápily především ekologické škody v podobě zničené půdy a vodních zdrojů. Vojáci v obci stáčeli kerosin, který následně stékal do potoka, kde pak hynuly ryby a vodní ptactvo.
Obyvatele Všejan si ale stěžovali i na chování vojáků a hluk, které způsobovala vojenská technika. „Jsou tu problémy, třeba v tom smyslu, že se prodává nedostatkové zboží jedné země do země druhé. Především tady šlo o rozkrádání benzinu a prodej našim občanům nebo prodej barevných televizorů a dalších,“ popsal tehdy vojenský kriminalista Stanislav Pavlů. Po zadržení neměl prý český právní systém možnost takového pachatele trestat, jelikož se postupovalo podle dohody mezi Československem a SSSR.
Prázdné obchody a zničené byty
Velmi podobné problémy zažívali i lidé ve Vysokém Mýtě, které trápil především velmi poničený bytový fond, který sovětská posádka využívala a nedostatek bytů pro místní, ale také velmi špatný stav budov, které předávali městu.
Přesto, že komunističtí politici od počátku přesvědčovali veřejnost, že nákupy nepůjdou na úkor československého obyvatelstva, což měly zajistit dvoustranné dohody z roku 1969, skutečnost byla jiná.
„Víme, že zboží v naší republice není zrovna mnoho a jelikož sovětské ženy mají neustále volno, tak mají celý den čas na nákupy. A když jdete třeba po práci nakupovat, tak už většinou v obchodě nic není,“ zmínila ve zmíněném dokumentu jedna z náhodných žen na ulici. Jiná žena popsala spolužití v bytovce. „Dostala jsem nedávno služební byt tam, kde žijí sovětští vojáci. A musím říct, že ty byty jsou tak zničené, že je to otřesné,“ tvrdila jiná obyvatelka Vysokého Mýta.
„Nám byl dáván sovětský člověk jako vzor četnosti, pracovitosti a všeho. Běžte se ale podívat, kde žijí a pracují! Jak se tento vzor chová k přírodě, jak se chová k nám v obchodech, jak se chová povýšenecky jenom když jde po ulici,“ zmínil jiný muž v anketě ze zmiňovaného dokumentu.
Soužití s cizími vojsky, která do Československa vstoupila násilně a jejichž „dočasný“ pobyt byl jen prázdnou frází, nebylo – a ani nemohlo být – jednoduché. Trauma, které invaze způsobila, neustále prohlubovalo nedobrovolné soužití s nimi. Když k tomu připočteme chování, které lidé vnímali jako bezohledné, znamenalo to každodenní strach, omezení svobody a utvrzení v tom, že skutečnou moc zde drží někdo cizí.
