Článek
Plenky na jedno použití. Myčky. Automatické pračky. Sušičky. Nemačkavé materiály. Robotické vysavače. Pomalé hrnce. Dovážkové služby. Paní na uklízení. Chůvy. Výčet vymožeností, které byly ještě před několika desetiletími naprostým science-fiction a dnes jsou zcela běžné, je pozoruhodně dlouhý. Co vlastně ženy, které je mají k dispozici a zároveň po několik let nechodí do práce, celé dny na mateřské dělají? A jak je možné, že „nic nestíhají“, jak čile referuje generace jejich předchůdkyň, která tu „dekadenci“ zpovzdálí sleduje?
Nikdy si nestěžuj
Ta otázka je legitimní. Jak je možné, že předchozí generace žen toho zvládly tolik, zatímco ta dnešní má práci zhruba poloviční a přesto je trvale ve skluzu? Jsou rozmazlenější a lenivější? Je to možné. Vždyť to není tak dlouho, kdy ženy chodívaly na pole a tam klidně porodily, odložily dítě a pak dále okopávaly. Alespoň to tvrdí někteří lidé, často muži, kterým to prý vyprávěli jejich předci. Nebo to jejich předkům vyprávěli zase jejich předci. A je to jen pár desetiletí, kdy ženy stíhaly výchovu i péči o manžela zcela přirozeně a nikdy si nestěžovaly, že jsou unavené. Nikdy. Tak si to alespoň pamatují.
Někdy to teda bylo těžší, ale stejně si nikomu neposteskly. Co by to byly za ženy, kdyby se ukázalo, že ve své „přirozené“ roli selhávají. „Druhorozeného syna jsem porodila kolem Vánoc a hned v lednu přišla velká epidemie a já chytla pořádnou chřipku. Přesto jsem se snažila manželovi připravit guláš, ale nechutnal mu. Vytáhl mne z postele a křičel, že celý den pracoval a večer mu dám tohle. Musela jsem uvařit novou večeři. Byla jsem vyčerpaná a ve stresu a ztratila jsem po té scéně mateřské mléko,“ popisovala mi jedna z žen, která porodila koncem 70. let minulého století. I když jí tehdy mužovo chování přišlo nepřijatelné, nesvěřila se s ním nikomu, protože by jí okolí považovalo za špatnou manželku a hospodyni.
Studený odchov
Patriarchální společnost, ve které předchozí generace žily, prohřešky proti plnění genderových rolí neodpouštěla. Ta, která zvládne péči o manžela, domácnost, případně hospodářská zvířata a nakonec také péči o dítě, měla status dobré ženy. To, že mu skutečně dostojí, se posuzovalo hlavně zvnějšku. „V poradně dětského doktora nás okolí sledovalo. Jednou tam přišla paní ze sousedství, která pro dítě použila nevyžehlenou plenu. Byla z toho velká aféra a všichni litovali především jejího manžela, protože má línou ženu,“ vzpomíná stejná žena.
Zatímco nažehlené pleny a oblečení důležité byly, u dětí se praktikoval nejčastěji „studený odchov.“ Za vším byly pověry, nebo studiemi neověřené závěry, kterým uvěřilo i mnoho dětských lékařů a z pozice autorit ji prosazovalo. „Matky, nerozmazlujte děti tím, abyste je chovaly! Nechte je pěkně vyplakat v postýlce, ať si posílí plíce! Nedělejte ze sebe otroka,“ doporučovalo se tehdy matkám a děti na své potřeby rezignovaly, což si časem nutně vybralo svou daň. Tehdy to ale nikdo nepředpokládal. Ostatně, představa, že vychované dítě je to, které nedává najevo své přirozené potřeby, stále přežívá. Další mylné představy se týkaly třeba toho, že mateřské mléko dětem po šestinedělí nic nepřináší, a to umělé je daleko lepší a výživnější. Populární byla pověra o slabém mléku, které dětem nestačí. Kojení se mnohým ženám vůbec nepodařilo, protože jim bylo doporučováno přikládat dítě po třech hodinách na pět minut, což samozřejmě mělo destruktivní vliv na laktaci. Ostatně, i tato škodlivá doporučení stále někde přežívají.
Častým pomocníkem byly separační pomůcky jako zavinovačky, dudlíky či třeba chodítka a hopsadla. Ač měly často negativní vliv na dětský vývoj, uvolňovaly matkám ruce. V současnosti už jsou k dispozici nové informace, které má většina současných matek k dispozici. Těmto „pomocníkům“ se proto pochopitelně vyhýbá, což ale znamená, že mnohem více času vám zabere právě starost o dítě a jeho pohodlí.
Pořád ve skluzu
Ženy v minulosti tak. sice neměly dokonalé spotřebiče, které velký díl práce udělaly za ně, ale zase disponovaly větším množstvím času, který pro tyto činnosti mohly využít, protože se tolik nezdržovaly péčí o děti. Běžnější zároveň byla soužití širších rodin a oblíbenou, byť z dnešního pohledu poněkud adrenalinovou činností, bylo „půjčování“ miminek cizím lidem. Třeba velmi mladým dívkám ze sousedství, které se rády procházely s dětmi v kočárcích. Sama si vybavuji, že jsem takto s velkou slávou vozila vypůjčené dítě v době, kdy mi bylo zhruba dvanáct let. Dnes cosi nepředstavitelného, ale tehdy běžná věc. A především v případě, že matka neměla v dosahu třeba prarodiče dítěte, v mnoha případech nezbytnost pro to, aby matky mohly dostát požadavku dobré manželky a hospodyně.
Stíhat všechny práce a splňovat je na jedničku by jinak bylo nemožné. Pokud lidé žijí v nukleárních rodinách, jak je dnes běžné, je zkrátka téměř vyloučeno zároveň se věnovat potřebám vašeho dítěte, mít dokonalou domácnost a ještě pečovat o blaho manžela. Technické vynálezy posledních let nás sice k takovému ideálu značně přibližují, ale nedosáhneme ho zřejmě nikdy. Naštěstí i díky tomu, že většina žen už nepřistupuje na patriarchální hru, kdy svému vyvolenému posluhuje, protože to zkrátka patří k jejímu údělu. Spravedlivě si rozdělit domácí práce se ale většině stále nedaří, a tak největší břímě často zůstává na ženách. Často i proto, že muži pracují dlouhé hodiny a za prací dojíždějí. Ženy tak z vnějšího pohledu pořád nestíhají, ale na rozdíl od předchozí generace se to nestydí přiznat a mluvit i o svých potřebách. Riziko, že za situaci, kdy nedokázaly dostát své roli, budou zahanbovány, je podstatně nižší.
Chybějící vesnice
„Ke zplození dítěte jsou zapotřebí dva lidé, k výchově celá vesnice.“ Toto africké přísloví nás upozorňuje na to, že není normální a žádoucí, aby se o dítě staral většinu času jen jeden člověk. Vždy bylo běžné, že dítě doprovázelo svou matku kamkoliv bylo třeba. Třeba i na práci na poli, kde dítě trávilo čas s dalšími lidmi a především dětmi. A zároveň v blízkosti jiných dětí. Břemeno, které znamená úplnou izolaci od lidí i předchozího života, je nepřirozené. Není divu, že je často k neunesení a vede k vyčerpání a depresím. I o těch současné matky často otevřeně mluví a vzbuzují údiv svých matek a tchyní, které o něčem takovém nikdy neslyšely.
Mateřství, které ženy praktikují dnes, je jiné a není méně náročné, než dříve. Péče o dítě je tím nejtěžším úkolem, který žena má. Věnovat se mu v osamění, bez pomoci širší rodiny a celé zmíněné „vesnice“ je těžší a mnohem důležitější úkol než domácí práce. Je dobře, že ženy mají šanci nastavit si priority samy a jinak. Spíše než kritiku a podivování se nad tím, proč se všemi vymoženostmi nic nestíhají, by bylo dobré nabídnout v tomto kritickém období pomocnou ruku a třeba i svou vlídnou společnost.
