Článek
Dvaapadesátiletý britský zpěvák Robbie Williams promluvil o autismu, který mu byl nedávno diagnostikován. O své neurodivergenci přitom promluvil už dříve. Jeho otevřenost může pomoci lidem, kteří svou „odlišnost“ dosud skrývají.
Ve škole mě měli za hloupého
Zhruba před rokem slavný zpěvák prvně promluvil o svém ADHD a později také o Tourettově syndromu. Více se o něm rozhovořil v podcastu s názvem „I'm ADHD! No, You're Not“ . Díl s Robbiem Williamsem dostal název „Odkládání masky“. V něm přiznal, že diagnózu dostal přesně před dvěma desetiletími, ale veřejně o ní tehdy nemluvil. Zajímavé ale je, že o své diagnóze se zmínil už v textu písně The80´s z roku 2006- „ve škole neměli ADHD a tak mě nazývali hloupým“, zpívá v ní doslova.
Před 20 lety Williams ADHD chápal jako něco, čeho je třeba se zbavit, co je možné „opravit“. Užíval proto léky a věřil, že všechny symptomy, které mu znepříjemňují život, zmizí. ADHD ale není něco, co by bylo možné jednoduše „opravit“. Jde o celoživotní neurovývojovou poruchu, jejíž projevy lze léčbou a různými strategiemi jen zmírňovat.
Zajímavá část podcastového rozhovoru se týká školy. Když byl prý žákem, měl pocit, že školu nezvládá. Odešel z ní se špatnými výsledky a pocitem, že je „hloupý“. A to i přesto, že problém v inteligenci nebyl. Se stejným pocitem se přitom i dnes potýká mnoho dětí se stejnou diagnózou, byť ta na inteligenci vliv nemá.
Chci si dokázat, že nejsem „hlupák“
Část rozhovoru se proto týkala i toho, jaký dopad měl tehdejší vzdělávací systém na neurodivergentní děti a jejich sebevědomí. Systém jejich potíže nedokázal rozpoznat a často pro ně neměl pochopení.
Williams dokonce hovoří o tom, že se ke vzdělání chce vrátit a dodělat si závěrečnou zkoušku (GCSE - britská závěrečná zkouška na konci povinné školní docházky). V některých jejích částech prý neuspěl nebo je vůbec nedělal. Nejde mu přitom o kvalifikaci, tu jako popová hvězda první kategorie nepotřebuje. Jde o něco mnohem důležitějšího - dokázat si, že není hlupák.
Nikdy jsem nebyl „dost“
Ve zmíněném podcastu ale Williams hovořil i o „maskování“. Technice, která je pro neurodivergentní lidi velmi typická. V jeho případě to znamená, že jeho veřejná tvář se od té vnitřní, skutečné velmi liší. Na pódiu musel maskovat úzkosti, které ho přepadaly. Hovořil i o tom, že navzdory vší slávě, úspěchu a obdivu se nikdy necítil „dost“. To je něco, co mnoho lidí s ADHD dobře zná. Zejména pokud od dětství dostávají hlavně negativní zpětnou vazbu a často jsou považováni za nedisciplinované, nepořádné nebo líné.
Nyní Williams promluvil pro deník DailyMail o nově diagnostikovaném autismu. Diagnóze, kterou by u takto úspěšného člověka možná čekal málokdo. Bere ji s humorem, protože podle svých slov teď může divné věci, které dělá, vysvětlit právě autismem.
Promluvil také o vtíravých myšlenkách, které ho někdy přepadají. Popsal, jak nedávno seděl v letadle a říkal si: „Co kdybych mohl mít telekinezi a mohl bych letadlu přikázat, aby se samo zřítilo? Takže s takovou úrovní šílenství se potýkám. Nejlepší je ale trénovat mozek na něco lepšího, než se starat o to, že mám nadpřirozené schopnosti a dokážu ztařídit, aby se letadlo zřítilo,“ popsal Williams otevřeně své vlastní zkušenosti s vtíravými myšlenkami.
Co se schovává za úspěchem
Především proto, že rozbíjejí naši představu o tom, jak autismus vypadá. Tu si často vytváříme na základě předsudků. Někdy se domníváme, že autisté nejsou schopni komunikovat nebo fungovat v běžné společnosti. Jenže ve skutečnosti člověk může být společenský a zároveň mít autistické rysy. A je dobré vědět, že takové fungování si vybírá svou „daň“, a to v podobě přetížení nebo úzkostí.
Někdy se o diagnóze autismu a ADHD mluví jako o „nálepkách“, kterými si lidé obstarávají úlevy a podporu. To část lidí může vnímat dokonce jako nespravedlnost. Jenže příklad Williamse a dalších úspěšných lidí ukazuje, že diagnózu k tomu, aby se stali úspěšnými, nepotřebovali. Úspěšní byli dávno předtím. Diagnóza jim ale může poskytnout vysvětlení pro některé věci, které v životě prožívali jako velmi těžké.
Jeho případ také ukazuje, že jeho dětství mohlo vypadat docela jinak, kdyby učitelé měli pro jeho potíže více pochopení a nesoudili ho na základě jeho symptomů. Myslet si o sobě většinou života, že je například „hloupý“ nebo že není „dost“ je důvod, proč se neurodivergentní lidé často celá desetiletí trápí a nebo na sebe v dospělosti kladou zbytečně velké nároky, aby svému okolí něco dokázali.
Právě proto je důležité, že o svých diagnózách mluví lidé jako Robbie Williams. Ukazují totiž, že úspěch sám o sobě nevypovídá nic o tom, jak snadný život člověk uvnitř prožívá. Za sebevědomým a úspěšným člověkem může být úplně jiný příběh, než jak to vnímá veřejnost.
A někdy až diagnóza po letech může člověku pomoci pochopit, že problém nebyl v tom, že se málo snažil. Jen fungoval jinak.
