Článek
Možná znáte písničku od skupiny The Tap Tap, která vypráví příběh o srážce mladého muže s hendikepem s poněkud dogmatickým řidičem autobusu. Ten ho odmítl nechat nastoupit jen proto, že místo invalidního vozíku měl s sebou speciálně upravené kolo. Nehledě na to, že šlo o kompenzační pomůcku, ho z autobusu „vyprovodil“.
Text písně údajně vznikl na základě skutečných útrap, které zažíval zpěvák kapely Marek Valenta, když pražskou hromadnou dopravou cestoval se svým kolem, které mu sloužilo jako kompenzační pomůcka. Vzhledem k tomu, že píseň vznikla zhruba před 15 lety, očekávala bych, že již přispěla k určité osvětě mezi řidiči autobusu, ti se následně „chytli za nos“ a podobných přešlapy už se v roce 2025 nedějí. Avšak, jak ukazuje zkušenost jedné ženy z Prahy, „ředitelé autobusu“ stále žijí mezi námi.
Vypadněte jinam!
Nepříjemný zážitek paní Lenka popsala serveru Aktuálně.cz. A také se svěřila, že to nebylo poprvé. Řidiči se po mladé invalidní ženě „svezli“ už několikrát. Po úraze, který se jí stal před třemi lety při lyžování, se pohybuje o berlích, ale zvládne tak jen krátkou vzdálenost, a to navíc velmi pomalu. Na delší cesty proto používá elektrickou koloběžku a oceňuje na ní i to, že tak nevypadá jako postižený člověk.
Zatím nejhorší zážitek z cestování pražskou hromadnou dopravou má z letošního února, kdy v cestovala mezi nemocnicí Motol a Stodůlkami. „Nastupovala jsem do autobusu a řidič mi začal nadávat, ať vypadnu z místa pro vozíčkáře. Byl agresivní. Nechápal, že i já tam mám právo být - stejně jako paní, která nastupovala za mnou na klasickém vozíku. Když jsem mu vysvětlovala, že mám průkaz ZTP a nemohu vozítko nijak složit, řekl mi, ať s tím vypadnu někam jinam,“ popsala. A „šikana“ ze strany řidiče pokračovala i při vystupování - odmítl jí vysunout plošinu, kterou potřebovala, aby se z autobusu dostala ven. „Naštěstí na mne čekal manžel a pomohl mi vystoupit“.
Řidič porušil pravidla
Problém byl zřejmě v tom, že na první pohled koloběžka nevypadá jako kompenzační pomůcka, kterou ale ve skutečnosti je. Vzbuzuje dojem, že je to běžný prostředek pro cestování, který v Praze lidé využívají zcela běžně. „Asi bych na sobě mohla mít nějakou vestu s jasným vysvětlením, že jsem invalida, ale já se samozřejmě snažím vypadat co nejméně postiženě, to je snad pochopitelné, že chce člověk žít co nejnormálnější život, zvlášť po těžkém úrazu,“ popsala Aktuálně.cz.
Ve Smluvních přepravních podmínkách PID se přitom praví, že i „jiné pojízdné kompenzační pomůcky, pokud se přepravují současně s držitelem průkazu ZTP nebo ZTP/P, se považuji za vozíky pro invalidy, pokud jsou svými rozměry a vahou s nimi srovnatelné“. Co z toho vyplývá? To, že řidič je povinen tohoto cestujícího přijmout na palubu. Pokud tak neučiní, porušuje pravidla dopravního podniku.
Paní Lenka pravděpodobně není výjimkou. Možná o takových případech většinou neslyšíme, protože cestující, kterých se to týká, často nemají sílu nebo chuť je veřejně sdílet. To je pochopitelné. Každé takové „vysvětlování“ stojí energii. A tou lidé s hendikepem obvykle musí šetřit. Potřebují ji na jiné, podstatnější věci než je každodenní obhajování vlastní existence.
Neviditelné diagnózy
Podobné „neviditelné“ hendikepy mají i další lidé, často mladí. Třeba nemocní s roztroušenou sklerózou, kteří na první pohled mnohdy vypadají zcela zdravě. Nikdo netuší, že po krátké chvilce mohou třeba přestat cítit nohy nebo že celou noc nespali kvůli bolestem. Přesto se ve veřejném prostoru setkávají se zpochybňováním své diagnózy, protože tak nevypadají.
Nejčastějším „neviditelným“ hendikepem jsou pak psychické potíže a neurovývojové poruchy. Kupříkladu lidé s úzkostnou poruchou či panickými atakami chtějí cestu hromadnou dopravou jen „přežít“, aniž by se zhroutili. Chtějí tedy třeba nastoupit přednostně bez dlouhého čekání. Jenže v očích druhých vypadají jako „simulanti“ a zažívají nepřátelství třeba ze strany dalších cestujících.
Velmi podobné situace zažívají rodiče dětí s neviditelnou diagnózou jako je ADHD nebo autismus. Řidiči i spolucestující je posuzují jen na základě vzhledu. Takové dítě může například začít nečekaně křičet, brečet, chovat se impulsivně nebo se držet nějaké rutiny. Jenže lidé to obvykle vnímají jako pouhou „nevychovanost“. Že jde ve skutečnosti o důsledek poruchy je často nenapadne, nebo na ni v horším případě dokonce „nevěří“. Rodiče se pak setkávají s agresivními poznámkami jako „To si ho neumíte vychovat?“ nebo „Takhle hlučné dítě sem nepatří“. Někteří rodiče s takovými dětmi MHD vůbec nepoužívají, protože psychická zátěž, kterou kvůli nepoučenému okolí zažívají, je pro ně nesnesitelná.
Pár slov by stačilo
V takových chvílích by velmi pomohla podpora od ostatních spolucestujících. Stačí přitom málo - třeba jedna jediná věta. Například pouhé „Nebojte, to zvládnete“, „To znám, držím palce“ nebo „Nic se neděje“. Rodič bude vědět, že ho nesoudíte a že v tom není sám, nebo že jsou kolem lidé, kteří jejich dítě přijímají takové, jaké je. V celé jeho křehkosti.
A podobnou podporu si samozřejmě zaslouží i dospělí lidé s hendikepem jako je třeba Lenka. V situaci, kterou popsala, nezaznělo, že by se jí někdo z cestujících zastal. Nepochybuji, že by ji to těžkou chvíli, kterou prožívala, pomohlo zvládnout mnohem lépe.
