Slitování s Palestinci? Není třeba, myslí si část lidí v české debatě

Dění v Izraeli a napjaté vztahy mezi ním a Palestinci nám dosud připadaly vzdálené. Názor na letitý konflikt přesto máme často utvořený předem a události staré necelé dva týdny nám ho vlastně jen potvrdily. Teroristický útok a vraždění Hamásu, při kterém umírali nevinní Izraelci i cizinci včetně malých dětí, žen a seniorů, vzbudil silné emoce a utvrdil nás v našem vidění. Palestinci podle něj nenávidí židy, a to je důvod, proč má Izrael právo bránit se tvrdě a bez slitování.

Jenže naše vidění konfliktu a vzájemných vztahů těchto dvou národů se zdají být značně černobílé. Všichni Palestinci přeci nejsou Hamás a soucit s nevinnými civilisty v Gaze je přirozenou emocí. Stejně jako je přirozené kritizovat izraelskou politiku, pokud k tomu existuje důvod. Kupříkladu dlouhodobě příliš tvrdý postoj vůči všem Palestincům nebo nelegální zakládání židovských osad na Západním břehu.

Aniž bych se chtěla pasovat do role odborníka na konflikty na Blízkém Východě, mám potřebu se k některým věcem vyjádřit ze svého pohledu. V textu se omezím na několik bodů, která mne zaujala v současné debatě, kterou lidé v Česku vedou a které se staly nejčastějšími tématy sporů. Mám totiž dojem, že některé věci bychom měli více promýšlet předtím, než je s jistou samozřejmostí vyslovíme. A možná bychom se měli zamyslet i nad sebou a nad důvody proč, uvažujeme právě tímto způsobem. Text není obhajobou jednání, kterého se dopustil Hamás, ale chci v něm upozornit na některé stereotypy, které jsem v naší debatě zaznamenala. A samozřejmě není ani vyčerpávající analýzou. Týká se té části diskuse, která je ve veřejnému prostoru více slyšet, kritiky Palestinců vůči Židům.

V debatě, která aktuálně probíhá v Česku se objevuje několik témat. Prvním je nepochybně fakt, že si spojujeme všechny Palestince s Hamásem. „Nejdříve si ho zvolili a teď se od něj nedistancovali, takže souhlasí s terorem,“ tvrdí část lidí a je to pro ně argument, proč s Palestinci v Pásmu Gazy jednat tvrdě. Jenže důvodů k tomu, proč se Palestinci od této teroristické organizace zatím nedistancovali, je zřejmě více. Hamás má dvě složky, ta první je civilní a podílí se na podpoře chudého islámského obyvatelstva. Provozuje dokonce vlastní školy i systém sociálního zabezpečení, vývařovny pro chudé a organizace připomínající hnutí skautů, ovšem v islámské podobě. Zejména v chudém Pásmu Gazy je velmi populární, což je pochopitelné. Druhé křídlo je teroristické a má na svém kontě řadu nepřijatelných činů.

Charitativní a sociální činnost civilní části Hamásu, která se navíc údajně vyznačuje nízkou mírou zkorumpovanosti, je nepochybně odpovědí na to, proč si ji velmi chudé palestinské obyvatelstvo v roce 2006 zvolilo. A proč se dosud nedistancovalo od druhé části Hamásu, která se nedávno dopustila tak strašlivých zločinů na území Izraele? Skutečně je možné něco takového chtít od lidí, kteří momentálně řeší, kde se skrýt před bombardováním, které na oblast dopadá? Od lidí, kteří jsou v zoufalé situaci, protože nevědí, zda a kam budou moct odejít? Skutečně chceme my Češi od lidí, kteří se tísní s hrdlořezy z teroristické části Hamásu na nepatrném území, aby ji odsoudili? My Češi, kteří jsme ještě před 35 lety měli obavu nejít k volbám, protože by s námi režim „zatočil“ třeba tím, že by nás vyhodil z práce nebo ze školy?

Argument, že Izrael vybudoval úspěšný, prosperující stát, zatímco Palestinci nevybudovali nic, protože jsou líní a mají jen touhu ničit vše izraelské, by mohl být půvabný pro svou naivitu, kdyby ovšem nešlo o tak vážné věci. Pásmo Gazy čelí dlouhodobě blokádě. Na území srovnatelně velké jako je třeba Bratislava se dosud tísnily dva miliony lidí. Obyvatelé nemají dostatek pitné vody, elektřina tam jde jen po část dne a žijí hlavně z humanitární pomoci. Jak v takové situaci zlepšit svou hospodářskou situaci, když mohou obchod nanejvýše sami mezi sebou, a to ještě jen v době, kdy jim jde elektřina?

Navzdory tomu jsou tamní obyvatelé velmi vzdělaní. Přes 95 procent dětí v Gaze ve věku mezi 6 a 12 lety chodí do školy. Většina palestinské mládeže také absolvuje střední školu. Mnoho mladých lidí vystuduje i univerzitu. Vysokoškolské vzdělání není upíráno ani ženám, na Islámské univerzitě v Gaze studuje dokonce 57 procent z celkového počtu studentů. Mladí lidé ale čelí obrovské nezaměstnanosti, která se ve věku do 29 let týká 70 procent obyvatelstva.

Zejména na sociálních sítích jsem si všimla další zvláštnosti, se kterou přistupujeme k tomuto konfliktu. Někteří lidé mluví o Izraeli jako o zemi zaslíbené a o židovském národě jako o národě vyvoleném. Tento náboženský mýtus samozřejmě zastávají nejčastěji křesťané. Možná by nebylo na škodu připomenout, že ti, kdo usilovali o vznik státu Izrael a později ho zakládali, o něm vždy uvažovali jako o státě čistě sekulárním.

Především jde ale o to, že Svatá země, tedy tato oblast a zejména hlavní město Jeruzalém, je posvátná pro všechna tři hlavní monoteistická náboženství. Upřednostňovat někoho na základě doslovného (a tedy značně fundamentalistického) výkladu Bible opět jen stupňuje konflikt, a to tentokrát na základě domnělých náboženských nároků a upřednostňování jednoho náboženství před druhým. Když tedy odhlédneme od toho, že mávat v 21. století tisíce let starou náboženskou knihou a na základě ní zakládat právo jednoho národa na určité území je opravdu poněkud zpozdilé.

Politika Izraele není nekritizovatelná, a to ani ta, kterou tento stát dlouhodobě uplatňuje právě vůči Palestincům. A oponovat tamním politikům a jejich cílům neznamená, že ten, kdo se kritiky dopouští, je antisemita. Ano, je to pro nás velmi citlivé téma. Víme, čím si Židé v minulosti prošli a pokud jsme emocionálně zdravými lidmi, nepochybně cítíme díl viny, že k tak příšerným a neodpustitelným věcem došlo právě na území Evropy a v našem kulturně-náboženském prostředí. Antijudaismus a antisemitismus, které začali vylučováním židovských obyvatel z našeho středu, omezováním jejich práv, pogromy, a pokračovali aférami jako byla třeba česká hilsneriáda až po holokaust, kterým to vše vyvrcholilo. Tyto původem evropské hříchy ostatně vedli Židy k sionistické myšlence a později k založení státu Izrael. Díky vědomí, že i naše národy na měli na utrpení Židů svůj podíl, mohl tento stát vůbec vzniknout. Každý soudný člověk musel tomuto těžce zkoušenému lidu přát, aby se to už nikdy neopakovalo a zkoušený národ mohl být v bezpečí.

Více než 70 let po poslední světové válce a také od vzniku státu Izrael bychom ale měli mít více soudnosti. Politik, kterému vše tolerujeme a nikdy jej za nic nekritizujeme, se snadno stane diktátorem. Izraelská politika by měla být kritizována za to, že dlouhodobě drží Palestince v ghettu a ve strašlivých podmínkách. Za to, že dovoluje nelegálně osidlovat území, které jí nepatří. Útok na Gazu, ke kterému nyní dochází, vzbuzuje obavy, že nebere dostatečné ohledy na civilní obyvatelstvo a může se tak stát spíše formou msty. To, co by se nám jinde zdálo nepřijatelné, zde často v klidu přecházíme a někdy se dokonce snažíme ospravedlňovat.

Za kritikou hledáme dokonce automaticky protižidovské předsudky a nenávist, nikoliv soucit s druhou stranou nebo snahou být objektivní. Navíc, kritizovat představitele tohoto státu může být přesným opakem antisemitismu. Tvrdý, nespravedlivý a necitlivý postup vůči Palestincům s jistotou rodí jen hněv a nenávist. Z té roste terorismus, jehož nejodpornější podobě Izrael nyní čelil. Nicméně, zdá se zřejmým, že zejména politika, kterou reprezentuje premiér Benjamin Netanjahu má svůj podíl na vyhrocení konfliktu a na skutečnosti, že se spirála zla a odplaty roztáčí pokaždé více a více. Ten, kdo si přeje mír a pokoj pro Izrael i pro Palestinu, ten by neměl mít strach být kritický k oběma stranám ve smyslu padni komu padni. Tím bychom se alespoň pokusili přispět k tomu, aby se nenávist a hněv už nadále nestupňovaly.