Článek
Už 46 let uplynulo 13. března od smrti profesora Jana Patočky. Jeden z nejvýznamnějších českých filozofů a také první mluvčí Charty 77 zemřel po mnohahodinových výsleších vedených Státní bezpečností. Ty poslední následovaly krátce po setkání s holandským ministrem zahraniční.
Filozof Jan Patočka, který se zabýval fenomenologií, filozofií dějin a také českým uměním a kulturou, se stal jedním ze tří prvních mluvčích Charty 77 první den roku 1977, tedy dva a půl měsíce před svou smrtí. V té době už byl pátým rokem nuceně penzionován a nemohl tak nejen přednášet na Filozofické fakultě, ale odepřena mu byla i možnost publikovat. Jeho předchozí působení na Filozofické fakultě nebylo dlouhé. Po krátkém poválečném období musel v roce 1948 nuceně odejít a vrátit se mohl až roku 1968. Výuce filozofie se po roce 1972 věnoval v rámci tzv. bytových seminářů, které probíhaly až do konce roku 1976, kdy se zformovala Charta 77. Následně se dostal pod drobnohled Státní bezpečnosti a v přednáškách už nemohl pokračovat.
Jeho působení v Chartě 77 nebylo jeho první disidentskou aktivitou. Krátce před jejím vznikem se angažoval za propuštění členů undergroundové kapely The Plastic People of the Universe. Společně s dalšími sedmi intelektuály mimo jiné adresoval dopis německému spisovateli Heinrichu Böllovi, který se o situaci hudebníků živě zajímal. Právě tato aktivita a spojení lidí, kteří mají odvahu postavit se práva druhých, je považována za krok, který předcházel vzniku iniciativy Charta 77.
Mluvčím Charty 77 se stal spolu s Václavem Havlem a Jiřím Hájkem. Nová role mu přinesla celou řadu nepříjemností. Už od 5. ledna pak čelil četným mnohahodinovým výslechům vedeným příslušníky Státní bezpečnosti. Jen mezi 5. a 17. lednem jich proběhlo sedm. Trvaly dlouho do večer a často pokračovaly následující den brzy ráno, což byla pro téměř 70 letého muže trpícími dlouhodobými zdravotními neduhy velká zátěž. Už tehdy mu během výslechu musel být akutně podán lék, vyšetřovatele to ale nijak neoblomilo.
První březnový den roku 1977 se profesor Patočka setkal s nizozemským ministrem zahraničí Maxem van der Stoelem. Ten se o činnost Charty 77 sám aktivně zajímal a kontaktoval právě Jana Patočku, zřejmě z toho důvodu, že Václav Havel byl v tu dobu vězněn a Jiří Hájek sledován tehdejší Státní bezpečností na každém kroku. Schůzka se uskutečnila v pražském hotelu Intecontinental a Max van der Stoel otevřeně podpořil snahy českých disidentů, čímž se do historie zapsal jako vůbec první západoevropský politik, který české disidenty kontaktoval a podpořil.
Pomník setkání Jana Patočky a Maxe van der Stoela v Praze 6. Autory jsou Dominik Lang a Jakub Červenka. Stín stromu má symbolizovat dopad jedné schůzky na dějiny Česka.
O schůzce referovaly stanice Hlas Ameriky a Svobodná Evropa a následovaly další výslechy Státní bezpečnosti. Ten poslední proběhl 3. března 1977 a trval jedenáct hodin. Dva vyšetřující později trvali na tom, že nešlo o klasický výslech, ale o rozhovor, který si vyžádal sám Patočka s tím, že má zájem o schůzku s vysokým funkcionářem 10. správy SNB. Z toho důvodu také nebyli nikdy odsouzeni.
Po tomto „rozhovoru“ vyšetřovatelé odvezli Patočku domů k dceři Františce Sokolové. V noci se mu ale velmi přitížilo a byl kvůli bolestem v srdeční krajině vyšetřen na poliklinice na Strahově. Odtamtud byl rovnou převezen do nemocnice, kde ho později postihla mozková mrtvice, na kterou následně zemřel. Poslední dny filozof, jehož srdce nevydrželo obrovský nápor a stres, jimž byl vystaven, strávil v odloučení. V tu dobu v tehdejším Československu probíhala epidemie (v odborných publikacích se někdy mluví o pandemii) tzv. ruské chřipky. Ta se z tehdejšího SSSR rozšířila nejprve v celém Východním bloku a později se dostala i do zemí za železnou oponou. Riziková sice byla hlavně pro mladé do 30 let, ale nemocnice tehdy byly pro návštěvy uzavřeny, a to platilo i pro příbuzné umírajících pacientů.
Filozof, jehož heslo „… existují věci, pro které stojí za to trpět …“ citoval Václav Havel ve své Moci bezmocných, zemřel v úplném osamění, a to velmi podobně, jako jeho milovaný Sókratés. Ten, jak praví Platón v Obraně Sókratově, po odsouzení k trestu smrti vypitím kalichu bolehlavu pravil: „Jestliže hlásáním těchto zásad kazím mládež, byly by tyto zásady škodlivé. Tvrdí-li však někdo, že hlásám něco jiného, mluví nepravdu. A tak bych mohl jenom říci: Poslechněte, Athéňané, Anita nebo neposlechněte a osvoboďte mne nebo neosvoboďte, vězte však, že nebudu jednat jinak, ani kdybych měl stokrát umřít!“
Využité zdroje:
https://ct24.ceskatelevize.cz/archiv/1461982-tricet-let-od-umrti-jednoho-z-nejvetsich-ceskych-filozofu-jana-patocky
https://dspace.cuni.cz/bitstream/handle/20.500.11956/15010/DPTX_2007_2_11210_ASZK10001_108873_0_59498.pdf?sequence=1&isAllowed=y
https://cs.wikipedia.org/wiki/Max_van_der_Stoel
https://cs.wikipedia.org/wiki/Pomn%C3%ADk_Maxe_van_der_Stoela
https://en.wikipedia.org/wiki/Jan_Pato%C4%8Dka
Platón: Obrana Sókratova, / uspořádal a k vydání připravil Jakub Jinek/, Praha, 2016
Havel Václav: Moc bezmocných, Praha, 1990
