Smrt studenta na Národní třídě. Komu měla fáma pomoci?

Zpráva o smrti studenta Martina Šmída obletěla Československo už v sobotu 18. listopadu 1989. Že měl brutální zásah z pátku 17. listopadu na Národní třídě fatální důsledky, nebylo nepravděpodobné. Svědectví, které studenti zprostředkovávali, hovořilo o bezhlavém bití a mnoha zraněných. Martin Šmíd měl zahynout poté, kdy ho skupina příslušníků speciálně vycvičených „červených baretů“ umlátila obušky a ukopala. Po zveřejnění této informace se události daly rychle do pohybu.

„Víte o tom, že se o vás říká, že jste byl na páteční demonstraci těžce zraněn a zemřel jste?“ ptá se reportér tehdejší Československé televize. „To vím, také poslouchám zprávy,“ odpovídá student Matematicko-fyzikální fakulty Univerzity Karlovy (MMF UK) Martin Šmíd. „Co říkáte těmto nařčením?“ pokračuje tazatel. „No, sáhla na mne smrt,“ odpovídá mladík, který se demonstrace skutečně zúčastnil v reportáži, kterou televize odvysílala v neděli 19. listopadu 1989. Jeho poslední větu si lidé vyloží tak, že jim tím naznačuje, že byl zraněn. Ve skutečnosti nebyl, protože se mu podařilo z demonstrace utéct před tvrdým zásahem policie. Větu o tom, že mnozí jeho spolužáci zraněni byli, televize neodvysílala. Ve stejné reportáži se objeví ještě jeden Martin Šmíd, také student druhého ročníku MFF UK. Ani on na Národní třídě nezemřel. Dokonce tam ani nebyl. To ale nebrání kriminální policii a následně i Státní bezpečnosti, aby ho vyslýchala nutila ho vypovídat proti disidentovi Petru Uhlovi. Právě on informaci o ubitém studentovi pomohl rozšířit. Detailní popis okolností, za kterých měl být student zabit, Uhl poskytl rádiu Svobodná Evropě v sobotu 18. listopadu. Byl přesvědčen, že zprávy, které měl od očité svědkyně a známé studenta tohoto jména, jsou pravdivé. Mýlil se.

Zrod této fámy provází mnoho podivných okolností. Zpráva pocházela od Drahomíry Dražské, která pracovala jako vrátná na vysokoškolských kolejích v Praze-Tróji a demonstrace se zúčastnila, nikoho tam však neznala. Následně byla údajně zraněna a v doprovodu dívky, která jí nabídla pomoc se dostala do nemocnice. Cestou tam i během ošetření hovořila o tom, že ji na demonstraci doprovázel kamarád Martin Šmíd, který byl zraněn a zůstal ležet na chodníku přikrytý státní vlajkou. Hospitalizaci v nemocnici Dražská odmítla i přesto, že se lékaři domnívali, že by mohla mít vnitřní zranění. Neodmítla ale nabídku, aby o této informaci podala zprávu dále, a to za přítomnosti lidí z disentu, se kterými ji ona dívka seznámila. Následující den informaci o Martinu Šmídovi rozšířila o zprávu, že zemřel. Mělo se tak stát v nemocnici Na Františku.

Své svědectví dokonce natočila na magnetofon. Následně smyšlenku podpořila ještě jedna okolnost. Po zásahu na Národní třídě skutečně zůstalo ležet bezvládné tělo. Byl jím Ludvík Zifčák, původním povoláním instalatér, jenž v 80. letech vstoupil na vlastní žádost ke Sboru národní bezpečnosti a od března 1989 pracoval u Státní bezpečnosti. Pod jménem Milan Růžička byl nasazen do studentského hnutí. Na demonstraci byl zraněn a zřejmě pod vlivem nervového vypětí zůstal si deset minut ležet na ulici. Verzi Dražské tento obraz, který zřejmě viděly desítky lidí, významně podpořil.

Zpráva to byla smyšlená, ale na počátku měla nepochybně vliv na dynamiku událostí. Nejprve vstoupili do stávky divadelníci, následně se přidali studenti. „Rozjetou“ revoluci v tu chvíli už nebylo možné zastavit.

I po letech ale tato akce vyvolává otázky. Kdo a proč ve skutečnosti vypustil fámu, která v důsledku nejspíše uspíšila revoluci, byť by k ní zřejmě došlo i tak? Byla to řízená provokace tajné policie, nebo jen snaha jedné mladé ženy stát se na chvíli středem pozornosti? Definitivní odpověď nenabízí ani dokumenty z vyšetřování, které zanechala Státní bezpečnost. Vyplývá z něj ale, že Dražská se Státní bezpečností nespolupracovala. Ona sama pak po letech promluvila v roce 2009 v České televizi a znovu v dokumentu Igora Chauna s názvem „Mrtvý student, který se nikdy nenarodil“ z roku 2010. Zachovala si při tom jistou tajemnost, protože jí ani v jednom případě nebylo vidět do tváře. Přiznala, že si vše vymyslela, aniž by za tím byl něčí zájem. V některých rozhovorech uváděla, že jí šlo o to, aby se díky zprávě o mrtvém studentovi daly konečně do pohybu, jindy uvedla, že ji to napadlo spontánně. Na jedné věci ale trvá: „Nespolupracovala jsem se Státní bezpečností ani panem Zifčákem,“ uvedla.

Jinak mluví Ludvík Zifčák. Někdejší zaměstnanec Státní bezpečnosti tvrdí, že akce byla předem připravená. Jeho úkolem prý bylo navést průvod studentů na Národní třídu a následně sehrát mrtvého studenta. Šíření zprávy měla pak zajistit Drahomíra Dražská, která měla být členkou jeho skupiny. Vyšetřovací komise Federálního shromáždění pro objasnění událostí 17. listopadu 1989 Zifčákova tvrzení označila za „opakovanou snahu přisuzovat své osobě a reálným událostem podstatně jiný význam, než jaký ve skutečnosti měly“. Sám během dalšího výslechu pod hrozbou vysoké pokuty přiznal, že si vymýšlí. Později ale svou verzi začal šířit znovu. „Co byste udělala Ludvíku Zifčákovi, kdyby tady seděl proti vám,“ ptá se Igor Chaun ve svém dokumentu Dražské. „Víte, co bych udělala? Já bych mu asi veřejně dala facku. Za ten špinavý nesmysl, do kterého mě zatáhl,“ odpovídá hrdinka jeho filmu.

Spletité a nepravděpodobné okolnosti vzniku fámy o Martinu Šmídovi jsou živnou půdou pro různé konspirace. Ty se začaly rodit už záhy po revoluci, ale především je povzbuzoval Ludvík Zifčák, který nepřestal věřit komunistické myšlence. Od roku 2001 se stal dokonce předsedou neregistrované Komunistické strany Československa - Československé strany práce. Jeho tvrzení jsou ale spíše nepříliš promyšlenou „záškodnickou akcí“ vůči porevolučnímu demokratickému režimu, který zřejmě nepřijal. Předpokládá, že tak u lidí zpochybní jeho legitimitu, nicméně pokud by stál na straně vítězů, kteří všechny ostatní přechytračili, zřejmě by nebylo v jeho zájmu o tom hovořit. Příliš pravděpodobné není ani to, že by se angažoval ve zmíněné politické straně.

A tak jediným, koho ve skutečnosti poškodil a zkomplikoval mu život, je Drahomíra Dražská. Tvrzení o tom, že byla tajnou agentkou Státní bezpečnosti, musí celý život vyvracet. Ve chvíli, kdy veřejnost opakovaně přetřásala její minulost, dostaly se na povrch i informace o tom, že kdysi užívala drogy. Přesto, že už v roce 1986 absolvovala léčbu a od té doby je „čistá“, její pověsti to nepřidalo. A jak se dnes má skutečný pracovník komunistické tajné policie? Ten ve svých 63 letech v poklidu provozuje hotel v lázeňském městečku Karlova Studánka uprostřed Jeseníků a občas si zajde užít svou hodinku slávy do médií, kde fantazíruje o tom, jak nás nakonec komunisté přelstili.