Článek
V areálu Pražského hradu se usídlil kavárenský řetězec Starbucks. Symbol globalizace a pro někoho i kávové kultury, která má se středoevropským přístupem k pití tohoto potřebného nápoje jen málo společného, na tak významném místě dráždí. Koho vlastně napadlo otevřít takový podnik v areálu, který reprezentuje českou státnost, historii a kulturu?
Odpověď je jednoduchá. Nejde o akci Kanceláře prezidenta republiky, ale o záležitost římsko-katolické církve. Některé stavby v areálu Pražského hradu vlastní stát, jiné patří - či je alespoň spravuje - církev. Zchátralou novogotickou budovu Nového proboštství, které kdysi hrozila demolice a stát do ní dlouhodobě neinvestoval, získala církev zpět v roce 2016 a spolu s dalšími dvěma sakrálními stavbami je musela do pěti let opravit. Rozsáhlá a nákladná rekonstrukce skončila loni a v jejím rámci vznikly i dvě nové přístavby vycházející z původních hospodářských stavení. Právě tam otevřela svou pobočku nadnárodní síť kaváren Starbucks.
Odborníky chválená rekonstrukce tak na závěr dostala od mnohých z nich „černý puntík“. „Znesvěcení“ areálu Pražského hradu přítomností něčeho tak „nenárodního“ a vzdáleného české mentalitě pobouřilo i mnohé laiky. Skutečně přítomnost řetězce kazí dojem z návštěvy sídla českých knížat, králů a prezidentů? Měla by tam být spíše kavárna, která vystihuje českou mentalitu i naši kávovou kulturu? To by bylo jistě velmi příjemné a mnozí zahraniční návštěvníci by takový exkurz do českého kavárenství nepochybně ocenili. Nicméně, zůstává otázkou, jaká kávová kultura nás vlastně charakterizuje. Takzvanou „tureckou“ kávu, které jsme dlouhá desetiletí holdovali, se nám ve světě proslavit nepodařilo a městské kavárny, které jsou u nás populární dnes, mají s někdejší českou kávovou kulturou ve skutečnosti pramálo společného. Ano, vyjímala by se tam kavárna připomínající někdejší slávu prvorepublikových pražských kaváren jako byly nebo ještě jsou Louvre, Slavia, Montmartre či Arco. Nicméně, s výjimkou prvně dvou jmenovaných se nám na tuto slávu nepodařilo příliš navázat ani na ni a dlouholetá opuštěnost posledně jmenované kavárny je toho smutným dokladem. Současná česká kavárenská kultura je roztříštěná, její minulost vzala až na výjimky za své a je zřejmé, že zejména mladší generace jednoznačně preferuje kafe „na skok“ a „do kelímku“ reprezentované právě mezinárodními řetězci.
Zásadní roli při volbě nájemce přístavby Nového proboštství nepochybně sehrály peníze, respektive schopnost platit nájem v tak lukrativní nemovitosti. Dává to smysl, nákladná oprava se musí alespoň částečně zaplatit. Představa, že církev finanční náhrady utopí v nákladných rekonstrukcích svých zchátralých budov, je naivní. Aby tato organizace mohla fungovat zcela nezávisle na státu, musí velmi prozíravě investovat své „hřivny“, podobně jako to udělal dobrý správce v jednom z Ježíšových podobenstvích v Lukášově evangeliu. Vsadit na malou, příjemnou kavárničku by v tomto případě bylo zkrátka nerozumné. Kromě toho, že by její provoz nestačil na úhradu nájemného, nedokázal by nejspíše ani uspokojit poptávku, kterou lze v této lokalitě očekávat. „Z provozovatelů, kteří o prostor projevili zájem, byl Starbucks nejlepší volbou, má s obdobnými lokalitami se specifickými nároky zkušenosti,“ objasnil ostatně vítězství řetězce Strabucks ve výběrovém řízení Marek Stříteský z Metropolitní kapituly u sv. Víta v Praze.
Jakkoliv se nám vstup velké kavárenské sítě na Pražský hrad může zdát necitlivý, dává smysl. Pronajímatel musel vsadit na jistotu. Neviditelná ruka trhu tentokrát rozhodla jednoznačně a poškádlila náš vztah k národním symbolům. Paradoxně nás to nadzvedlo mnohem více, než fakt, že se v těsném sousedství katedrály dlouhá desetiletí nacházela chátrající stavba, jejíž osud byl málem zpečetěn demolicí, a pokud by nedošlo k restituci, zůstala by v podobném stavu nejspíše i nadále.
