Článek
Lékařka Miroslava Skovajsová, se kterou nedávno vedl rozhovor Jiří Kubík ze Seznam Zpráv, má obrovské zásluhy o zdraví českých žen. V roce 1993 založila první Mamma centrum, tedy místo, kde si ženy nechávají preventivně prohlédnout prsní žlázy. Za tu dobu klesla úmrtnost žen na tento typ karcinomu o plných 30 %. Její zásluhy o lepší ženské zdraví českých žen jsou proto neoddiskutovatelné.
Hledá se viník
O to překvapivější je, že se ve zmíněném rozhovoru pustila na tenký led spekulací o tom, co stojí za dvojnásobným nárůstem tohoto onemocnění. Své úvahy prezentuje způsobem, který připomíná výklady herce a pro někoho i „duchovního guru“ Jaroslava Duška a dalších. Ti zdůrazňují psychosomatický rozměr nemoci a často hledají „vinu“ právě u nemocných samotných. Zatímco Dušek za vážnou nemocí vidí fakt, že nemocní „ve skutečnosti nenávidí život“, Skovajsová hovoří o tom, že se ženy bojí být ženami: „Vyjděte na ulici a podívejte se, kolik žen má sukni. Kolik žen dneska dokáže říct: Tohle nezvládnu, miláčku, pomoz mi, na to nemá,“ zněla její věta, která nakonec dominovala celému mediálnímu sdělení.
Oficiální medicína však nabízí poměrně jasné odpovědi na to, co k rakovině prsu vede. Tyto důkazy zmiňuje mimochodem i Mamma centrum na svém webu. Kromě genetických predispozic je to zejména životní styl: kouření, nadměrná konzumace alkoholu, nezdravá strava a nedostatek pohybu, ale i hormonální vlivy a stárnutí populace. Stres není přímou příčinou, ale může zdraví ovlivnit nepřímo – oslabením imunity a vyššími hladinami kortizolu, které ovlivňují metabolismus a zánětlivé procesy. Stres nás také často dostává do začarovaného kruhu -podporuje nezdravé návyky, například kouření, nadměrnou konzumaci alkoholu či pohybovou neaktivitu.
Ženská role je daná
S určitou částí jejích tvrzení lze souhlasit. Když říká, že ženy chtějí vše zvládnout a pečovat o ostatní, dodává, že stojí hlavně o pochvalu, které se jim nedostávalo v dětství: „Ona by se roztrhala za pochvalu. Chce dokázat, že je dobrá, a přetěžuje se. Tělo už nemůže, ale hlava pořád vymýšlí další a další úkoly. Zapomíná na sebe, okolí si zvykne na její způsob života, přestane ji chválit – a přidá,“ říká lékařka.
Tradičně jsme na ženskou roli skutečně připravovány tímto způsobem: žena musí všechno zvládnout, podřídit se, zapomenout na své sny, ambice a přání a pečovat o druhé. Přetížení, které mnohé ženy zažívají, pak nepochybně vede k velkému stresu a fyzickému vyčerpání. Přesto ženy, i přes tuto dlouhodobou zátěž a absenci „křehkosti“, vykazují vyšší průměrnou délku života než muži.
Jak s tím ale souvisí fakt, že nenosí sukni a nedávají najevo svou křehkost? Skovajsová tím zjevně myslela onu „ženskou energii“ – ideální představu o tom, jaké by ženy měly být. Jenže takové ženy existovaly spíš v pohádkách a romantických románech. Ani v minulosti si často nemohly dovolit být křehké. Pečovaly o celé rodiny, pracovaly na polích či ve fabrikách a neměly na vybranou. Dnešní ženy se snaží z tradičních rolí spíše vymanit, realizovat své sny a uplatnit svůj potenciál ve kvalifikovaných profesích. Ukazuje se, že ochota požádat o pomoc nemusí vycházet z křehkosti a mít podobu emocionálních scének typu „Tohle nezvládnu, miláčku, pomoz mi“. Skutečné sdílení zátěže bývá postaveno na partnerství a rovnosti a také přímé a nadmíru praktické komunikaci. A zdá se, že mladší generace žen i mužů to už chápe.
Ideály z pohádek a červené knihovny
Z rozhovoru proto vyplývá spíše „hledání viníka“ vážného onemocnění – tentokrát ženy, a to bohužel na základě stereotypů o jejich přirozené roli. Takové vysvětlení, i když nepochybně dobře míněné, není vědecky podložené. Může lidem v kritické situaci spíš ublížit, zvláště pokud mají pocit, že svou nemocí „selhali“ v očekávané roli.
Moderní ženy ve skutečnosti nemusí kopírovat ideály z pohádek či romantických románů. Mohou být silné a zároveň laskavé – a tím učit sebe i druhé, jak žít plnohodnotný, autentický a nepochybně i zdravější život.
