Článek
Psal se 16. listopad 1918 a profesor Tomáš Garrigue Masaryk právě obědval v Právnickém klubu v New Yorku. Jako hlavní host zasedání tam byl pozván z titulu prezidenta Středoevropské unie. Servírovala se polévka, ryba a ústřice. Vážený host během prvního chodu obdržel telegram, kterému zřejmě ze slušnosti vůči ostatním nejprve nevěnoval žádnou pozornost. Složil jej a zastrčil do kapsy. Teprve po několika minutách, v pauze mezi rybou a ústřicí, jej vytáhl a zběžně si ho přečetl. Nedal na sobě znát vzrušení, vzkaz zmuchlal a strčil si jej do kapsy a dále se věnoval konverzaci o kvalitě servírované polévky. Poté se usmál se na číšníka a požádal o kávu bez mléka a bez cukru.
Ve zmíněném telegramu byla dva dny stará informace, že se stal prvním československým prezidentem. A Masaryk svým klidem prokázal, že má své emoce pod absolutní kontrolou. Zpráva celé dva dny cestovala proto, že šla nejprve z Prahy do Bernu a teprve následně dorazila do Spojených států. Podrobnosti o této události se dochovaly díky práci tehdejších amerických novinářů. Hned následující den vyšel na toto téma článek na titulní straně New York Tribune. Díky němu také víme, že svým spolustolovníkům čerstvou novinku o několik minut později přece jen sdělil. Hosté Právnického klubu se prý živě zajímali o to, jak bude vypadat jeho politika v roli hlavy nového státu, ale mnoho se nedozvěděli. „…to vám teď říct nemohu, nebylo by to moudré. Nechci své politické body prozradit, protože by to nebylo moudré vůči Němcům. Nevím, jestli už boje zcela skončily. Myslím ale, že s Němci budeme mít ještě potíže,“ odpověděl tehdy Masaryk.
Proč v Americe?
Tomáš Garrigue Masaryk v té době pobýval ve Spojených státech už řadu měsíců. Téměř celou první světovou válku prožil v zahraničí, kde bojoval za samostatnost česko-slovenského státu. Takový projekt připadal většině tehdejších českých politiků jako čiré bláznovství, proto se za něj nepostavili. Vyčkávali, jak konflikt skončí a předpokládali, že České země zůstanou součástí habsburské monarchie ve federalizované podobě. Na Masarykově projektu pracovalo jen několik politických osobností, mezi nimi Edvard Beneš či Milan Rastislav Štefánik, kteří později také odešli do ciziny. Další politici včetně Karla Kramáře či Aloise Rašína a dalších se zapojili do domácího odboje, který byl s exilovými politiky ve spojení.
Masaryk zprvu našel pochopení pro svou vizi spíše u krajanů v zahraničí, zatímco domácí obyvatelstvo zůstávalo pasivní a věrné císaři. Navzdory tomu ve svůj projekt věřil a dobře promyšlenými pragmatickými kroky se snažil o jeho budoucí uskutečnění. Organizoval zahraniční legie, jejichž činnost se později stala pádným argumentem pro to, aby touha po samostatnosti byla brána dohodovými mocnostmi vážně. Pro cestu do USA se Masaryk rozhodl ve chvíli, kdy bylo jasné, že válečný konflikt se blíží ke konci, a právě tento stát včele s Woodrowem Wilsonem bude mít hlavní slovo v otázce uspořádání budoucího světa. Právě Masarykova vize sepsaná v knize „Nová Evropa“ a úspěchy československých legií, o kterých sám Masaryk amerického prezidenta informoval, byly důvodem, proč Wilson odmítl rakouské návrhy na federalizaci monarchie a podpořil sebeurčení slovanských národů.
Během posledních měsíců byl Masaryk až horečnatě činorodý a také mimořádně úspěšný. Přesvědčil tamní české a slovenské krajany, aby podpořili samostatný česko-slovenský stát. Později se k nim přidali dokonce i tamní Rusínové. Přednášel, psal do novin, setkával se s diplomaty a organizoval zpravodajství. Už 19. června 1918 se dostal přímo do Bílého domu k prezidentovi Woodrowu Wilsonovi. Přesvědčoval ho, že je třeba rozbít habsburskou monarchii a vyslovil se proti zamýšlené intervenci v občanské válce v Rusku. V říjnu 1918 se Wilson skutečně vyslovil pro rozpad Rakouska-Uherska a tím i pro vznik samostatného česko-slovenského státu.
Ceremoniář? Děkuji, ne!
Krátce po oznámení, že se Masaryk stal novým československým prezidentem, vydal se na cestu do vlasti. Loď, kterou se s dcerou Olgou vracel, zakotvila u břehů Velké Británie. Po přeplavení do Francie se Masaryk vydal na cestu vlakem, a to přes několik zemí. Cestou se oficiálně setkal s francouzským prezidentem a italským králem. Teprve krátce před Vánoci roku 1918 překročil vlak hranice Československé republiky. V některých městech měl svá první velká veřejná vystoupení v roli prezidenta a pak pokračoval až do Prahy, kde následovalo bouřlivé přijetí, ve kterém nechyběl ani velký patos. Hlavní projev přednesl spisovatel Alois Jirásek a zazněla kantáta Vítězslava Nováka „Sláva Tobě, Masaryku“ nebo slavnostní fanfáry ze Smetanovy Libuše.
V kontrastu s chladným přijetím informace o zvolení do prezidentské funkce, je zjevné, že Masaryk nehodlal být jen uctívaným a zasloužilým „starým panem profesorem“. Když se seznámil s návrhem nové ústavy, kde měl mít prezident nového státu reprezentativní roli a nedisponoval významnými pravomocemi, odmítl jej. Ani v 67 letech se účasti na vrcholném politickém životě nemínil vzdát a jeho role v československém státě byla - jak je dobře známo - až do roku 1935, kdy abdikoval, zcela zásadní.
Použité zdroje:
https://www.irozhlas.cz/veda-technologie/historie/tgm-v-americe-zvoleni-prezidentem-telegram_1811161028_jak
Čornej a spol.: Dějepis pro střední odborné školy, Praha 2016
Kovtun J.: Masarykův triumf, Praha 1991
Pacner K.: Osudové okamžiky Československa, Praha 2001
