To kalné ráno, kdy zemřel T.G.M. Už za pár dní zveřejní jeho tajemný vzkaz

Přesně 88 let uplynulo od smrti prvního československého prezidenta Tomáše Garrigue Masaryka. Okamžiky smutku a nejistoty, které následovaly, popsal ve své básni Jaroslav Seifert jako „to kalné ráno“.

O zhoršení jeho zdravotního stavu, které nastalo už v roce 1934, lidé věděli, nicméně osobní lékař jej dlouho banalizoval. Prezident sice na konci roku 1935 abdikoval právě z důvodu nedobrého zdraví, nicméně ještě na začátku září 1937 jej bylo možné zahlédnout na veřejnosti. 1. září si vyjel v kočáře spolu se svým bývalým tajemníkem z doby exilu Jaroslava Císaře a dcerou Alicí Masarykovou. Na své okolí prý reagoval zcela normálně a živě se zajímal o rodinu a redakci Lidových novin, kde Císař pracoval. „Odjížděl jsem v pevné víře, že mu budu ještě gratulovat k devadesátce,“ napsal později Císař, který během odpoledne pořídil poslední známou fotografii bývalého prezidenta.

Mezi 3. a 10. zářím se jeho zdravotní stav natolik zlepšil, že jeho lékaři přestáli vydávat zprávy po veřejnost. Jenže již v noci z 12. na 13. září se opět zhoršil, a to tak, že upadl do bezvědomí a bylo zřejmé, že umírá.

Lékařem T. G. Masaryka se Adolf Maixner stal od roku 1930, kdy zemřel jeho předchůdce Ladislav Syllaba. Paradoxně se tak o prezidenta a později exprezidenta staral gynekolog Adolf Maixner. K této pozici se dostal poté, co kdysi na začátku 20. let pomohl jeho manželce Charlottě při velké nevolnosti. Od té doby doprovázel prezidenta na zahraničních cestách a vybudoval si v prezidentské kanceláři neochvějnou pozici.

Jenže Maixnerovo sebevědomí pravděpodobně narostlo do výšin, které neodpovídaly jeho skutečným schopnostem. Podle historika a publicisty Petra Zídka ho zřejmě těšil pocit moci, který ošetřováním prezidenta nabyl. A tak se stalo, že před jeho okolím i před veřejností jeho skutečný zdravotní stav lékař opakovaně zlehčoval.

První potíže se u Masaryka objevily na přelomu dubna a května roku 1934, kdy zřejmě prodělal první mozkovou příhodu. Projevila se nejen bolestí levého oka, ale také roztržitostí a tím, že prezident při odchodu do ložnice v lánském zámku zabloudil. Oftalmolog, který jej vyšetřil to uzavřel tím, že jde o „křeč cévy v sítnici, která vyřazuje číst zorného pole“. Další den si jeho dcera Alice povšimla, že neudrží v ruce lžíci, ale Maixner to uzavřel tím, že s postižením oka tento stav nesouvisí a má revmatický původ. Následně vydal zprávu, ve které tvrdil, že prezident je zcela zdráv a je stižen jen lehkým chrapotem.

Jaké to mělo důsledky v době, kdy se schylovalo k dalším prezidentským volbám? Masaryk znovu kandidoval, a to i ohledem na to, že jím vybraný „korunní princ“ Edvard Beneš by volbou nejspíše neprošel.

Hned po čtvrtém zvolení Masaryka ve Vladislavském sále roku 1935 bylo jasné, že není v dobré kondici. Nezvládl pronést celý prezidentský slib. Uprostřed se zarazil a nedokázal si vybavit další slova, proto ho dořekl až po nápovědě, což zaznamenali i posluchači rozhlasu. Potíže byly patrné také pří následné vojenské přehlídce, kde se zdálo, že jej přidržují premiér Malypetr a kancléř Šámal.

Jeho zdravotní mu v podstatě bránil vykonávat prezidentskou funkci. Nemohl číst, ani psát a k oficiálním návštěvám přijímal jen minimum nejdůležitějších osobností a přátel. V té době se ale velmi často vídal s rakouským malířem Oskarem Kokoschkou, který během jejich setkání pořídil skici prezidenta sedícího v křesle. Později se malíř ve svých vzpomínkách podělil o překvapivý Masarykův výrok: „Habsburská monarchie se podle mého názoru nikdy neměla rozpadnout, měla být přetvořena ve federaci nezávislých národů“.

V kontextu roku 1935, kdy v Německu nastoupil Hitler a jeho expanzivní politika byla zřejmá, zní tato slova pravděpodobně – Masaryk si uvědomoval, že slabé a roztříštěné státy střední Evropy by mohly být snadným cílem agresivního souseda.

V létě 1934 se u Masaryka nejspíše objevil další záchvat mrtvice. Měl potíže s řečí a načas mluvil jen řečí své zemřelé manželky, tedy Charlotty Masarykové, tedy anglicky. Zřejmě se domníval, proto chtěl zanechat jakousi politickou závěť a své dceři proto v tomto jazyce sdělil následující: „Možná zemřu - vůbec se nebojím - absolutně můžeš věřit Jendovi a Benešovi - jsem velmi nemocen, ty to víš, Elisko - může to skončit smrtí - přeji si, aby byl Beneš mým nástupcem.“ V Beneše a svého syna Jana Masaryka měl tehdy na domnělém - a později i během toho skutečného - největší důvěru.

Ani tehdy ale jeho osobní lékař nebral jeho zdravotní stav a možné poškození mozku vážně. Nakonec ale musel souhlasit s tím, aby se stálým lékařským konzultantem stal internista Jan Pelnář. Ten konstatoval poškození drobných mozkových tepének.

Zatímco Masaryk byl ochromen nemocí, rostla moc dalších politických hráčů v zemi. Mezi nimi zejména Malypetra a Beneše. Do politiky ale ještě jednou významně a zřejmě i dosti nešťastně zasáhl. Odmítl zakázat Henleinovu Sudetoněmeckou stranu, která vyhrála následující volby a stala se jakousi Hitlerovou „pátou kolonou“ v Československu.

Období do další prezidentské volby bylo pro Masaryka kvůli jeho stále se zhoršujícímu se zdravotnímu stavu, náročné. Na sklonku roku 1935 se konečně konaly volby a konstelace pro Benešovo zvolení byla již podstatně lepší. Následně byl skutečně zvolen prezidentem.

Poslední necelé dva roky Masaryk dožíval na zámku v Lánech v okruhu rodiny a nejbližších spolupracovníků. Široká veřejnost jej naposledy mohla spatřit na zborovských slavnostech 4. července 1937. Několik šťastlivců jej ale mohlo zahlédnout ještě prvního září na již zmíněné vyjížďce s Jaroslavem Císařem a dcerou Alicí. V noci pak nejspíše prodělal další mozkovou příhodu. Veřejnost však byla uklidněna tiskovou zprávou zmiňující, že šlo jen o nevolnost. To vysvětluje, proč jeho úmrtí 14. září bylo pro část veřejnosti překvapením.

Následovala pitva, která odhalila hnisavý zápal plic, balzamování těla a jeho vystavení na veřejnosti. Během 24 hodin se mu přišlo poklonit 60 tisíc lidí. Na jeho oficiální pohřeb podle některých zdrojů přijelo až půl milionu lidí. Pochován byl na zámku v Lánech po boku své ženy Charlotty.

Letošní výročí úmrtí předchází očekávanému otevření jakési „Masarykovy závěti“. Národní archiv uchovává poslední slova, která měl podle jeho syna Jana pronést na smrtelné posteli.

Do archivních fondů se dopis dostal roku 1996 spolu s osobním archivem Jana Masaryka. Ten předali Antonín Sum a vdova po Lumíru Soukupovi, přičemž oba zmínění muži byli Janovými osobními tajemníky. Po propuštění Suma z vězení, do kterého byl odsouzen v procesu s Miladou Horákovou, se jej podařilo převézt do Skotska.

Obálka se má otevřít přesně 88 let a 5 dní po jeho smrti, tedy v pátek 19. září 2025. Je jisté, že nemohla zaznít těsně před smrtí, protože Masaryk byl v bezvědomí. Dobová svědectví ale hovoří o tom, že těsně před smrtí došlo k jakémusi zvláštnímu „vyjasnění“ a zdánlivému zlepšení zdravotního stavu. Masaryk je tedy mohl nadiktovat v době mezi 3. a 10. září. Hned nato se jeho zdraví výrazně zhoršilo vlivem hnisavého zánětu plic.

Co přinese její otevření? O tom je možné jen spekulovat. Jeho poslední slova se mohou týkat rodiny, osobní politické reflexi, budoucnosti československé republiky nebo také víry. K posledně zmiňovanému se přiklání historický publicista Pavel Kosatík, který kdysi hovořil s Antonínem Sumem, jenž mu to v rozhovoru naznačil.

Očekávání je velké: poslední Masarykova slova mohou nabídnout nový pohled na jeho osobní i politické rozhodování a na obavy z budoucího vývoje, které mohly ovlivnit reflexi jeho politického angažmá.

Zdroje:

https://www.lidovky.cz/relax/lide/odchazeni-prezidenta-masaryka-jeho-zdravotni-stav-na-konci-zivota-znalo-jen-par-vyvolenych.A170914_131751_lide_ELE

https://www.metro.cz/praha/kokoschka-prijel-do-prahy-kvuli-masarykovi-ale-maloval-v-ni-ctyri-roky.A150219_143042_metro-extra_jsk

https://www.denik.cz/historie-prezidentu/pohreb-prezidenta-masaryka-zvony-smutecni-pruvod-i-moravec-jako-cestna-straz-202.html

https://www.denik.cz/z_domova/tomas-garrigue-masaryk-posledni-slova-narodni-archiv-otevre-obalku.html

https://edu.ceskatelevize.cz/video/4261-umrti-tgm