Toaletářka. Nejvíce opovrhovaná profese může být posláním i zdrojem štěstí

V médiích opakovaně vychází žebříček povolání podle jejich prestiže. Respondenti takového výzkumu mají za úkol seřadit 26 profesí podle toho, jakou jim sami přikládají vážnost. A tak se ukazuje, že nejvíce si zcela nepřekvapivě vážíme lékařů, následují je vědci, vysokoškolští pedagogové, zdravotní sestry a učitelé základních škol. Alespoň na papíře. Pestřejší společnost najdeme na samém chvostu, kde se objevuje kněz, uklízečka a poslanec. Troufám si říci, že pokud by lidé, kteří se výzkumu zúčastnili, našli na seznamu také toaletáře či spíše toaletářku, zařadili by tam také je. Lidé pracující v nevábném prostředí, nejsou zkrátka společensky cenění, byť je jejich činnost často nezbytná a velmi záslužná. Je to spravedlivé? A jak se dámám pracujících na veřejných záchodcích vlastně žije?

O pohrdání touto profesí svědčí i všeobecně známá nelichotivá přezdívka, kterou lidé toaletářky častují. Obvykle od nich nic nečekáme, ale přesto se překvapivě některé skutečné či fiktivní toaletářky dostali i do umění, zejména filmového, a o jedné z nich vznikla dokonce zajímavá sociologická studie. Zachycené příběhy naši představu o této práci i lidech, které se kolem ní pohybují, do velké míry nabourávají.

Květa, rázovitá toaletářka z Hlavního nádraží, je smyšlenou literární postavou. Ve filmu Alois Nebel má ale důležitou roli, neboť se do ní zamiluje hlavní hrdina. Smutnému jesenickému výpravčímu Květa přináší novou životní naději. Film z roku 2011 byl velmi úspěšný a kladně hodnocený, což potvrzují i udělené ceny Českého lva. Zmíněná železničářská lovestory z těsně poválečné doby zaujala i novináře deníku Metro, který se v roce 2012 vydal za pražskými toaletářkami, aby si ověřil, zda se podobné příběhy dějí i v reálném životě. A překvapivě se ukázalo, že skutečně ano. Jeden se stal dokonce i na nádražních záchodcích, byť to bylo nikoliv na Hlavním, ale na Masarykově nádraží. Nejmenovaná toaletářka, která tam před několika lety začala pracovat proto, že jí chybělo pár odpracovaných let do důchodu, prý dostala spousty nabídek k sňatku. „Naposledy mě tu sváděl takový sympatický čtyřicátník, tak jsem mu řekla, že mám stejně starého syna a byl klid,“ popisovala. Zkušenosti ale má i s méně romantickými nabídkami od sexuálních deviantů.

Svého životního partnera v tomto prostředí našla Maruška, která pracovala na záchodcích v metru. „Nikdy bych nečekala, že si tu najdu přítele. Jsme spolu už tři roky,“ svěřila se redaktorovi. Jiná žena z toalet na Můstku žádný romantický zážitek neměla, většinu času jí prý zabraly potyčky s bezdomovci a narkomany. Na svou toaletářku si naopak v dobrém vzpomenou pravidelní návštěvníci toalet na Hlavním nádraží, kde pracovala i filmová hrdinka Květa. Redaktorovi ukázala, že pravidelní zákazníci si na ni nezapomněli i na Mezinárodní den žen, kdy s ní novinář hovořil. Její stolek tehdy zdobily kytice tulipánů a karafiátů.

Alois Nebel nebyl jediným filmem, který pojednával o životě toaletářky. V časosběrném dokumentu Anny z roku 2020, který natočila režisérka Helena Třeštíková, vystupuje toaletářka a prostitutka v jedné osobě. Třeštíková s tehdy šestačtyřicetiletou ženou začala natáčet v roce 1996, kdy pracovala na toaletách v metru a jen příležitostně si přivydělávala jako pouliční prostitutka, aby tak přilepšila svým vnoučatům na Vánoce.

Život Anny má několik vrstev. Vytírá na záchodcích, občas si odskočí na noční směnu do Perlovky nebo hraje divadlo se společností Rozkoš bez rizika, která se o „padlé ženy“ z ulice stará. Nepřehlédnutelný je její optimismus, který neztratila navzdory tomu, že se de facto ocitá na samé spodině společnosti.

Nedávno se mi dostala do ruky zajímavá knížka socioložky Kateřiny Nedbálkové s názvem Práce. Věnuje se v ní skrze rozhovory s konkrétními aktéry deseti rozmanitým profesím od dělníka v důchodu žijícího na ulici až po advokátku a socioložku. Součástí je také vyprávění brněnské toaletářky Mileny, která se na tuto pracovní dráhu dala až v důchodu, aby pomohla své dceři samoživitelce. Autorka se s ní seznámila v 90. letech, když psala diplomovou práci o subkultuře gayů v Brně, kteří v době socialismu, kdy byla homosexualita potlačována, často hledali útočiště právě na veřejných záchodcích. Socioložku zajímalo, zda tento jev přežil i v 90. letech. Záhy zjistila, že ano, ale vzhledem k tomu, že jí Milada poskytla i svůj deník, který si ve své práci psala, získala mnohem plastičtější pohled na život na veřejných záchodcích i o profesi samé. „Byl to skvělý materiál, psaný poutavým jazykem, zachycující banální i dost neobvyklé situace, které jsou pro člověka jako uživatele veřejných toalet spíše neviditelné,“ popisuje v knize socioložka.

Miladiny deníky jsou skutečně zajímavou sondou do života v 90. letech. Objevují se v nich různí zlodějíčkové, podnikatelé, bezdomovci či prostituti. Úsměvně dnes působí rozčilování zákazníků nad zdražením služby na celou jednu korunu nebo krádeže mýdla či toaletního papíru. Divoká devadesátá léta ale se svou anarchií prokazatelně vtrhla i na veřejné záchodky, které byly opakovaně vykradeny a později se staly zdrojem výdělku pro „kolotočáře“, který je od města koupil. Milada se navzdory všem nešvarům a nedostatečným hygienickým návykům svých zákazníků snaží udržovat pořádek a vyžaduje jistou disciplínu, což není ve své době jednoduché. Práci se snaží dávat smysl a dělá pro komunitu i cosi navíc. Třeba když bezdomovcům, kteří za ní pravidelně docházeli, na svém malém vařiči, který má ve své komůrce k dispozici, připravuje oblíbené vejce na špeku k snídani či lečo nebo guláš k obědu. Miladin příběh prozrazuje, podobně jako jiné zmíněné příběhy, že její „špinavá“ práce zároveň přináší řadu dobrodružství a je pro nás nepostradatelná. „Ačkoliv by se mohlo zdát, že práce sama o sobě dramatický potenciál nemá - z pohledu uživatelů zaměstnankyně jen sedí v kabině a vybírají peníze - , z deníků vidíme, že svým reálným výkonem dramatická je,“ píše autorka studie.

Pokud se domníváte, že od 90. let se toho už hodně změnilo a na toaletářky jako je paní Milada dnes už nenarazíte, mýlíte se. Jedna, která se jí v lecčems podobá, pracuje na toaletách ve stanici pražského metra Kobylisy, kde ji o předloňských Vánocích objevil i Pražský Deník. Toaletářka Šárka vzala péči o zákazníky tak vážně, že se jim snaží návštěvu co nejvíce zpříjemnit a zvednout jim náladu, a to především skrze estetiku. Na Vánoce záchodky řádně vyzdobila dekoracemi a nezapomněla ani na vánoční kostým pro sebe. A činí tak pravidelně. K mikulášským oslavám se převléká za čerta, speciální výzdobu připravuje i na svatého Valentýna, první jarní den, čarodějnice, Velikonoce, 1. máj i 8. květen. Že patří mezi toaletářky, které svou profesi berou jako poslání, prozrazuje příběh, kterým její cesta na kobyliské záchodky před pěti lety začala. K této práci se dostala jako naštvaná zákaznice, která zavolala na číslo na dveřích, aby majiteli sdělila, že špatně je tam snad úplně všechno. Také mu řekla, že kdyby tam pracovala ona, vypadalo by to jinak. Dostala odpověď, nechť to tedy přijde ukázat. A od té doby tam pracuje a ukazuje, že i tuhle práci lze dělat s nadšením a láskou.

Další použité zdroje:

Nedbálková Kateřina: Pracovat, kapitola 3: Toaletářka - mít poslání; Praha 2023