Článek
Už koncem 30. let minulého století mělo Německo problém s nedostatkem zaměstnanců. S odchodem mnoha německých mužů na frontu a válečnou konjunkturou, kterou vyvolalo mohutné zbrojení, však Třetí říše začala pociťovat nedostatek pracovní síly mnohem intenzivněji. Na jaře roku 1942 vznikly první tábory pro nucené práce a pro německé hospodářství pracovalo již 3,4 milionů pracovníků ze zahraničí. O dalšího půl roku později přibyly ještě další dva miliony.
20 milionů Evropanů
Kolik lidí bylo v rámci nucených celkově prací nasazeno, se jen odhaduje. Měly se týkat až 20 milionů Evropanů, z čehož občané Protektorátu tvořili 640 tisíc. Někteří z nich odcházeli do Německa pracovat dobrovolně, většina tam ale odjela nuceně. Největší část totálně nasazených tvořili Francouzi, Poláci a obyvatelé Sovětského svazu.
Vyhnout se práci pro Třetí říši bylo možní pouze ze zdravotních nebo rodinných důvodů - nejprve byl ochranou i sňatek, později výhradně narození dítěte. To vedlo k tomu, že v letech 1943 a 1944 došlo v rámci Protektorátu k rekordní porodnosti. Z jiných důvodů nebylo možné odmítnout. Hrozily pokuty ve výši 100 tisíc korun, šestiměsíční vězení nebo deportace do koncentračního tábora.
V Protektorátu povinné nucené práci předcházelo tzv. pročesávání českých podniků. Úřady odebíraly českým firmám kvalifikované dělníky a vzápětí jim byla nabídnuta práce v Německu. Tu prakticky nebylo možné odmítnout kvůli hrozícímu postihu. K motivaci pracovat pro Třetí říši měly pomoci i uměle nízko držené mzdy v Protektorátu, zatímco v Říši byli zhruba o čtvrtinu vyšší.
Totální nasazení zavedla protektorátní vláda svým nařízením v květnu 1942. Nejprve se týkalo mužů narozených v letech 1921 a 1922. Později ale bylo rozšířeno na ročníky 1918 až 1924 a týkalo se i žen. V následujících letech došlo ještě k dalšímu rozšíření.
Otřesné podmínky
Způsobů, jakým lidé nuceně pro Třetí říši pracovali, bylo několik. Nejhorší práci dostávali vězni z koncentračních táborů a váleční zajatci, kteří vykonávali doslova otrockou práci. Často šlo o hloubení či výstavbu podzemních továren a následnou práci v nich. Špatně živení lidé vykonávající ty nejtěžší činnosti, často umírali hladem a vysílením.
Těžké podmínky zažívali i další totálně nasazení lidé. Nejhůře na tom byli ti, kdo pocházeli z východní Evropy. Češi na tom však většinou byli o trochu lépe než lidé z Polska nebo bývalého Sovětského svazu.
Lidé byli ubytováni v táborech, kde se příliš nehledělo na hygienu. Panovala tam přísná pravidla, na která dohlížela ostraha. Pracovní doba často činila 72 hodin týdně, ale strava tomu neodpovídala. Tyto tábory obvykle stály v blízkosti továren, které často čelily spojeneckým náletům.
Před několika lety jsem se setkala s jedním starým mužem, který byl totálně nasazen v Hamburku. Nálety byly na denním pořádku. Když se tento muž jednou pohyboval po ulici, začaly houkat sirény a všichni se vydali směrem ke krytu. Ten byl ale během chvilky plný a ostatní lidé ho odmítli vpustit dovnitř, protože šlo o Čecha. Rozběhl se tedy po ulici a skryl se pod zaparkovaným vozem. Záhy došlo k výbuchu, který zasáhl mimo jiné i zmíněný úkryt. Muž byl jedním z mála lidí na ulici, kteří nálet přežili. I ve vysokém stáří se mu ten okamžik často objevoval před očima a trápily ho těžké noční můry.
Práce za polárním kruhem
Ne všichni byli zaměstnáni v Německu. Další nuceně nasazení lidé pracovali i na jiných evropských územích, kupříkladu v Norsku, kde 1300 Čechů budovalo obranný systém a základny pro námořnictvo a letectvo. Pro jeho obrovskou délku pracovali někteří dokonce za polárním kruhem. „Za polárním kruhem byl mráz až -36 °C. Pro nás to byl nezvyk, zkouška, ale mráz příliš nevadil. Ve vzpomínkách na tu dobu se nepřestávám divit, jak jsme tehdy vydrželi celé dny venku v drsných mrazech, bez zahřátí. Snad proto, že jsme byli mladí, v nejlepších letech. Na práci v zimě jsme si zvykli. Za dobu, co jsem tam byl, nikoho nepostihla vážná nemoc. Od mrazů jsme byli opáleni dohněda,“ popsal jeden z mladých nuceně nasazených Čechů ve svých vzpomínkách. Další lidé pracovali také v Belgii, Francii, Itálii nebo v Řecku.
Část Čechů se v roce 1943 mohla přesunout na práce do Protektorátu. To souviselo s faktem, že kvůli intenzivním náletům se část výroby přesunula právě tam. Jiní ale mířili opačným směrem - šlo zejména o české pokrývače, sklenáře, tesaře a zedníky, kteří měli napravovat obrovské škody způsobených na německých budovách a infrastruktuře. Často pracovali těsně po proběhlém leteckém útoku. „Okamžitě po náletu jsme nastupovali k záchranným pracím: hašení požárů, vyprošťování zasypaných lidí, z nichž mnozí už byli mrtví nebo v těžkém šoku; zoufalství lidí je těžko popisovat,“ vzpomínal později Josef Valeš, který v Německu pracoval jako lakýrník.
Od roku 1944 nálety na spojenecké útoky ještě zesílily. V následném chaosu se mnohým Čechům podařilo uprchnout, ale na území Protektorátu se pak museli ukrývat před gestapem. Nikdy se z Třetí říše nevrátilo přibližně 6000 Čechů a dalších 60 tisíc zemřelo do dvou let na následky úplného vyčerpání nebo infekčních chorob, které se šířily v táborech. Mnohé lidi dlouhá léta trápily děsivé vzpomínky. „Ještě dlouho, když jsem byl po válce doma, tak jsem se budil. Když byla náhodou v noci bouřka, tak já vylít a maminka: Kampak jdeš? Kam utíkáš? No do krytu, tak byl člověk z toho vyplašený,“ vzpomínal Josef Valeš.
Válečný zločin jménem nucené práce
Někteří lidé, kteří měli odbornost pro požadovaný obor, zastávali lepší místa například jako kvalifikovaní dělníci nebo pracovali v nemocnicích a lékárnách. Další nalezli uplatnění v zemědělství. Jiní ale vykonávali vysoce nebezpečné práce. Mezi takové patřili hasiči, kteří museli zasahovat i v průběhu náletů a dokonce zneškodňovali nevybuchlé bomby. Tito lidé ale mohli být ubytováni i mimo pracovní tábory, někdy dokonce i u soukromníků.
Mladí muži působili také v protiletecké obraně, v technických jednotkách nebo v organizaci Todt a příkazy plnili nejen v Německu, ale i na jiných okupovaných územích. Jako na údajnou praxi do Třetí říše k nim mířili i čeští studenti středních průmyslových a mistrovských škol. V roce 1945 byly povolány i ročníky 1927 a 1928, které pracovaly i při zákopových pracích v blízkosti fronty. Některým z nich se podařilo dostat na stranu Spojenců. Ti se pak domů vraceli v uniformách československé zahraniční armády.
Po porážce a kapitulaci Německa se nucená otrocká práce stala součástí obžaloby z válečných zločinů Německa v rámci Norimberského procesu. Mezinárodní vojenský tribunál označil otrockou práci za součást nacistického válečného plánu a odsoudil ji jako porušení mezinárodního práva. Hlavními obviněnými v této oblasti byl Fritz Sauckel, který byl přímo zodpovědný za deportace milionů lidí do Německa a Albert Speer, ministr zbrojního průmyslu, který organizoval využití otrocké využití v továrnách. První z nich byl odsouzen k trestu smrti, druhý putoval na 20 let do vězení.
Po válce trvalo celá desetiletí, než se obětem nucené práce dostalo odškodnění. V 90. letech vznikl fond pro kompenzaci přeživších, financovaný částečně i německými firmami, které z otrocké práce profitovaly.
Další zdroje:
https://www.vhu.cz/exhibit/totalne-nasazeni-cesi-rok-1944/
https://cs.wikipedia.org/wiki/Tot%C3%A1ln%C3%AD_nasazen%C3%AD
https://dl1.cuni.cz/pluginfile.php/1032896/mod_resource/content/1/DaS%202020-03_TEMA.pdf
Idnes.cz: Jak se zrodilo Totaleinsatz, nucené pracovní nasazení pro třetí říši, 10.5. 2022
https://cs.wikipedia.org/wiki/Norimbersk%C3%BD_proces
https://www.zwangsarbeit-archiv.de/cs/zwangsarbeit/ereignisse/sklavenarbeit/index.html
https://cs.wikipedia.org/wiki/Fritz_Sauckel
https://otik.zcu.cz/bitstream/11025/28624/1/Bakalarska%20prace%20-%20Caslavsky.pdf
https://www.zwangsarbeit-archiv.de/cs/zwangsarbeit/entschaedigung/entschaedigung-2/index.html
