Tragédie v Praze: laické hledání dalšího viníka je těžce za hranou

O čtvrtečním spektakulárním vraždění na filozofické fakultě jsem vůbec psát nechtěla. Na této škole jsem strávila několik krásných let a znám tam doslova každý kout. Stejně blízko mám i ke Klánovickému lesu, kam velmi ráda chodím na procházky a chodila jsem tam i se svým synem, když byl malé miminko. Zasáhlo mne to proto velmi významně. Bezpečná a milovaná místa se z hodiny na hodinu stala hrůznými místy zločinu. Důvodem, proč jsem o této události nechtěla psát není jen paralýza, kterou u mne způsobila, ale i potřeba mlčet tam, kde docházejí slova. V tuto chvíli mám ale potřebu reagovat na nepřijatelné hledání viníků, kterého jsme už více než týden svědky v mediálním prostoru i v prostoru sociálních sítí.

Už po první události mne zaskočilo, jakým způsobem lidé na sociálních sítích a média bez okolků spekulují o vinících. Některá média si zvala „experty“ a ptala se jich, zda je vinen kdosi z rodiny, případně se přímo snažili z nich dostat tvrzení, že za dvojnásobnou vraždou může stát matka dítěte či někdo, kdo je na ni „citově navázaný“. Zvláště na sociálních sítích pak lidé zcela bez zábran hovořili o možném „milenci“ manželky a matky zavražděných, který jediný mohl mít tak hroznou tragédii na svědomí. Neumím si přestavit, co ona žena musela v danou chvíli prožívat a doufám, že nic ze zmíněného se k ní nedostalo. Pro některá senzacechtivě laděná média i správce lokálních skupin na sociálních sítích by ale vyústění tohoto případu mělo být důvodem k tomu, aby příště takové spekulace dokázali včas zarazit. Následkem neuvážených slov a zdánlivé „svobody projevu“ není nic menšího, než sekundární viktimizace.

Text, na který reaguji, se dopouští naprosto stejné věci. Stigmatizuje lidi, kteří jsou ve skutečnosti také těžce zasaženi. Když hovoříme o obětech útočníka z 15. a 21. prosince 2023, míníme především dva zastřelené z Klánovic a čtrnáct zemřelých z filozofické fakulty. Ve skutečnosti je ale obětí násobně více. Jsou to ti, kdo byli zraněni a nyní jsou v nemocnici nebo v domácí léčbě, traumatizovaní studenti a pedagogové, kteří byli v době útoku na místě a rodiny a přátelé zavražděných či zraněných lidí. Jsou to i další lidé, kteří jsou se školou studijně či pracovně spjati a ač na místě přímo nebyli, mohou čelit posttraumatickému stresu, který se projeví třeba tím, že nebudou moci pokračovat ve studiu. Jsou tam ale ještě další oběti - zavražděný otec útočníka a zbytek jeho rodiny. Při bohoslužbě v katedrále lidé spolu s obětními dary nesli osmnáct růží za oběti tohoto činu. Ano, ta poslední byla za útočníka. I on byl obětí. Absolutního zla? Sám sebe? Vlastní duševní nemoci? Svého maligního narcismu? Nevíme, ale perspektiva, kterou nám nabídl církevní obřad je docela jiná, než je ta, kterou jsme se na tuto hrůznou událost (zřejmě) dívali dosud. Možná je ale tato optika tou jedinou, která nás v budoucnu může dovést k odpuštění a uzdravení.

Mezi obětmi je i střelcova rodina. Nedovedu si představit, jak děsivé musí být vědomí, že váš nejbližší zabil tolik lidí tak hrůzným způsobem. Jaké otázky si nyní musí klást? Hledají chybu u sebe? Mají někoho, kdo jim pomáhá vyrovnat se s tak strašným údělem? Nevím, zda je vůbec možné, aby se příbuzní s hrůzným činem útočníka naučili znovu normálně žít. Text, který hledá vinu na straně rodičů, je v této souvislosti přinejmenším nevkusný. Prozrazuje nepoučenost, neboť autorka vychází jen z vlastní zkušenosti, značně zjednodušuje, a především si fakta lidově řečeno „cucá z prstu“. Pokud si (dospělé) dítě nakupuje zbraně a poté se rozhodne k takovému činu, je to tím, že rodiče na něj byli málo tvrdí a neměli jeho činnost pod kontrolou, domnívá se. Je z nějakého důvodu přesvědčena, že onen mladík si svou výbavu nakupoval na účet svého otce a s jeho vědomím, protože sám teprve studoval. Jenže možností, jak přijít k penězům, existuje mnoho. Stejně tak jeho rodiče o synových velkých nákupech nemuseli mít ani nejmenší tušení. A nemuseli vědět ani o možném zhoršujícím se psychickém stavu jejich syna. Dospělý člověk není povinen navštívit lékaře jen proto, že si to jeho příbuzní přejí. V době plnoletosti si o lékařské péči rozhodujeme sami, pokud náš stav v danou chvíli přímo neohrožuje nás či druhé. Z masových vražd v zahraničí navíc vyplývá poměrně překvapivý fakt - většinou u nich nejde o vážnou psychickou nemoc. „Fenomén masových vrahů není toliko individuální patologií jedince jako je to třeba u sériových vrahů, ale projevem nemocné společnosti,“ uvedl k tomuto případu psychoterapeut Andrej Drbohlav v České televizi.

Zcela za hranou jsou pak názory, že za činem běsnícího vraha je málo pohlavků či ran rákoskou. Předpokládám, že autorkou v době psaní otřásaly silné emoce (jako s námi se všemi), proto své přirozeně agresivní fantazie vtělila do svého textu. Rozumím tomu, ale je třeba takový názor odmítnout jako nebezpečný. Za frustrací mladých lidí nestojí nedostatečné bití, ale často je to přesně naopak. Kupříkladu David Lubina, který v roce 2005 na pražském Karlově náměstí zastřelil střihače Martina Velíška a shodou okolností pocházel také z obce Hostouň jako vrah z filozofické fakulty, zažil velmi přísnou výchovu. Přijal díky tomu za svou nálepku „grázl“, kterou ho jeho otec častoval. Při výsleších o sobě Lubina takto mluvil opakovaně. „Trestal mě každý den. Vyrostl ze mě grázl, kterého to přestalo bolet,“ uvedl tehdy. Také nejznámější masová vražedkyně Olga Hepnarová, která v roce 1973 autem zabila osm lidí a další zranila, byla fyzicky trestána. „Krutě jsem byla tělesně trestána nejen jimi, hlavně otcem, ale i oběma babičkami… Všichni tehdy dospělí členové naší rodiny se ke mně chovali tak, jako kdyby mě někde sebrali jako nalezené dítě… Už tehdy započalo to, co pokračovalo tak, že zmrzačili moji duši,“ vzpomínala Hepnarová. A podobných příběhů bychom našli nepochybně více.

Fyzické trestání není nikdy nástrojem k tomu, aby se z dítěte stal lepší člověk. Někdy jím dosáhneme strachu a poslušnosti, jindy to ale u dítěte vede k frustraci a bolesti, ze které může vyrůst čisté zlo. Navzdory tomu, že máme po nesmyslném útoku tendenci hledat dalšího viníka, neboť ten hlavní je po smrti, nepodléhejme tomu. Laické závěry mohou napáchat jen další škodu. Odborné zkoumání příčin podobných událostí je ale na místě. Jen s dostatečnými informacemi můžeme podobným událostem napříště předcházet. I tím, že se budeme k nejmladší generaci chovat jinak.