Článek
Skvělý herec, výborný improvizátor a inteligentní bavič. Originální styl jeho herectví nepochybně učinil některé české filmy nesmrtelnými. Legendární zůstává i jeho moderování předávání cen Českého lva nebo představení Čtyři dohody. Přesto se v posledních letech stáhl spíše do svého divadla na pražské Kampě a věnuje se tématům, která ho zřejmě fascinují mnohem více než herectví.
Nedává mnoho rozhovorů, ale pokud se k něčemu směrem k veřejnosti vyjádří, jsou to témata týkající se nějakým způsobem duchovna či nemoci a zdraví. A často tak - s těmi nejlepšími úmysly - šíří škodlivé bludy. Třeba o tom, že není třeba chodit k lékařům a užívat léky, používat opalovací krémy či nosit roušku a očkovat se v době největší pandemie v posledním století.
Tak tomu bylo i v čerstvém rozhovoru s Čestmírem Strakatým. Natáčel se sice na Karlovarském filmovém festivalu, a proto se částečně týkal nového filmu Dvě slova jako klíč, kde Dušek dostal malou roli, ale brzy se stočil k tématům duchovna, ezoteriky a samozřejmě i zdraví a nemoci. Nestává se, že by se k mediálním výstupům jednoho herce veřejně vyjadřovalo tolik lidí, a to včetně lékařských kapacit či dokonce ministra zdravotnictví. Tentokrát tomu tak bylo, a to ve chvíli, kdy většina veřejnosti viděla jen ukázku ze zmíněného rozhovoru. I ta stačila. Pobouření vyvolala slova o tom, že lidé, kteří onemocní rakovinou a zemřou na ni, se rozhodli zemřít, protože „nenávidí život“.
Dušek v této souvislosti neváhal tak mluvit o své matce a dalších příbuzných, kteří podlehli rakovině, ale ani o zemřelé matce moderátora Strakatého. Pokud bychom herce náhodou podezírali z toho, že smyslem tohoto šokujícího interview bylo udělat reklamu novému filmu, splnilo by to svůj účel dokonale. To je však v jeho případě vrcholně nepravděpodobné. Bosonohý guru z Kampy svá slova sděloval se vší vážností a těmi nejlepšími úmysly.
Hercova slova o lidech nemocných rakovinou nebyla jedinou krutostí, která v rozhovoru zazněla. Když se moderátor Strakatý ptal, zda cítí nějakou vinu za smrt zpěvačky Hany Horké na covid-19, protože jmenovitě jemu a několika dalším veřejným osobnostem uvěřila, že o nic nejde a očkování není třeba, kloudnou odpověď nedostal. Dušek svou roli v tomto případu banalizoval a navíc relativizoval i to, že skutečně zemřela na onu nemoc. U herce, který se v jiných ohledech projevuje jako vcelku empatický člověk, působí taková slova nezvykle tvrdě až cynicky.
Nejsme obvykle na tak tvrdá slova zvyklí. Zvláště pokud pak jde o rakovinu, která se snad každého z nás nějakým způsobem dotkla, ať už přímo či nepřímo. A v mnoha případech skončila fatálně. Tragické jsou samozřejmě příběhy dětí a mladých lidí, kteří na tuto obávanou nemoc zemřeli předčasně. Říkat o nich, že je to proto, že nenáviděli svůj život a neudělali nic proto, aby se to změnilo, je skutečně extrémně necitlivé. Proč má kdokoliv zapotřebí taková zraňující slova z úst vypouštět?
V rámci ezoteriky Dušek vlastně nepřichází s ničím novým. Názor, že skrytou příčinou rakoviny je fakt, že dotyčný dostatečně nemiluje svůj život a podvědomě si přál zemřít, nebo že za rakovinu jeho dítěte stojí špatná rodinná konstelace a je to tedy chyba jeho příbuzných, je mezi příznivci ezoteriky široce rozšířený. Neomalenost, se kterou přicházejí poučit o pravdě, o které nepochybují, pak souvisí s tím, že mají potřebu své okolí zburcovat a donutit k akci. Majitelé alternativní pravdy zkrátka šíří své „evangelium,“ protože může změnit nebo dokonce zachránit životy. Zkrátka vidí tuto situaci optikou: není čas, je potřeba jít na dřeň!
Podobně to před časem popisovala podnikatelka a spisovatelka Bára Rektorová, která před čtyřmi lety zemřela na nádor mozku. V době své nemoci dostávala celou řadu doporučení a rad, a to i od zcela cizích lidí inspirovanými ezoterickými moudry. „Lidé na slušnost zapomínají, protože mají pocit, že jde o život, a tím pádem je to opravňuje říct vám něco, co považují za dobrý nápad. A proč by se u toho nemohli chovat jako prasata, když vám vlastně pomáhají?“ Lidé, které nazývala ezoteriky, jí samozřejmě radili i to, že se má mít více ráda. „Jenže víte, ono takové „měj se ráda“ je vlastně hulvátské a nezdvořilé. Taková osobní věc se cizímu člověku neříká. Já se o takto osobních věcech bavím jen s nejlepšími přáteli a zdvořile,“ vysvětlovala tehdy Rektorová, jak se jako těžce nemocná cítila v podobných situacích.
Přesto, že Duškova slova mnoho lidí pobouřila, příznivců mu patrně neubude. Představení, na která si zve hosty, se kterými diskutuje na podobná témata, jsou neustále vyprodána. S děsivou představou, že některé věci jsou mimo naši kontrolu a i my můžeme smrtelně onemocnět, aniž bychom si to jakkoliv zavinili, není snadné se vyrovnat, zvláště pokud se s takovou nemocí člověk setkal zblízka. Proto se patrně vždy najde někdo, kdo se bude nemocných ptát: „Proč se nemáš rád?“ nebo „Jakou špatnou energii vysíláš do vesmíru, že se ti to takhle vrací?“ nebo „Co jsi dělal/a špatně, že jsi dostal/a rakovinu?“
Pokud na takové zvěstovatele „dobré zprávy“ někde narazíte, neberte na ně ohledy, jako je oni neberou na vás. Jedinou správnou odpovědí na jejich hulvátství je ta, které se Jaroslavu Duškovi už jednou dostalo, a to v roli učitele Saši Mašláně od žáka Michala Šebka.
