Článek
Velkou pozornost před pár dny vzbudil na médiu Novinky.cz článek Dany Sokolové „Když dětství mělo hranice: Výchova v 80. letech očima dneška“. Text je plný nostalgie po starých časech, byť autorka velmi lehce připomíná i některá negativa tehdejších výchovných strategií.
V ledasčem mi některé pasáže připomínají výtky mých prarodičů, které jsem sama dostávala v dětství. Vyrůstala jsem právě v oněch „zlatých“ 80. letech. Můj dědeček na mé někdy pomalé a složité odchody do školy reagoval slovy, že on sám chodíval do školy osm kilometrů pěšky, a to i v zimě ve velkých závějích. Babička mi zase připomínala, že po škole neměla čas na volnou hru jako já, protože musela jít trhat kopřivy holýma rukama. Pro generaci, která byla o půlstoletí starší, jsme zkrátka byly rozmazlenými dětmi. Dnes bychom možná byli označeni za „sněhové vločky“.
Zřejmě každá generace vidí tu následující jako změkčilou, nesamostatnou, línou a předpokládá, že to v dospělosti bude mít těžké. Nevyhnulo se to ani mým vrstevníkům, o čemž mě přesvědčují nejen podobné texty, ale i třídní srazy po mnoha letech.
Odpovědnost, nebo poslušnost?
Je to zřejmě nevyhnutelné, přesto často nerozumím tomu, proč někteří mají tendenci obhajovat výchovné a pedagogické strategie té doby, které se na mnohých z nás podepsaly negativně.
Ale po pořádku. Autorka zmíněného článku vyzdvihuje několik přínosů oné výchovy. Pojďme se nad některými z nich zamyslet.
První je silný smysl pro odpovědnost. Tu jsme prý získali tím, že rodiče pro nás byli autoritou, která se nezpochybňuje, ale poslouchá. Součástí byl přirozeně i respekt ke starším a emoční odstup. „Mnohá témata, jako dospívání, sexualita nebo mezilidské vztahy, zůstávala stranou rodinných debat. Rodiče často předpokládali, že si je děti dříve či později vyřeší samy.“ Děti tak byly brzy nezávislé a odpovědné za své chování.
Lze ale „respektovat“ autoritu, kterou musím za každých okolností poslechnout? Není to spíš strach ze silnějšího a slepá poslušnost? Skutečný respekt předpokládá zapojení obou stran – lidé se respektují navzájem, nikoli tak, že jeden má moc nad druhým. A je naučená poslušnost skutečnou odpovědností? Mohlo by se dítě v takto nerovných vztazích skutečně naučit být zodpovědné? Poslušný člověk se pravidly řídí, protože musí a má strach z trestu. Odpovědný člověk se jimi řídí, protože chápe, proč jsou důležité.
Není pro část generace, která vyrůstala v době pozdního socialismu, typické, že pravidla „obejde“, kdykoliv je to možné? Není hněv, který v posledních letech vyhřeznul zejména na sociálních sítích, právě projevem potlačených emocí, které jsme vůči těm, kteří nám „něco přikazují shora“, cítili už od dětství? Další část lidí zároveň volá po nových silných vůdcích, kteří vezmou věc pevně do rukou a zbaví nás onoho břímě svobody, ve kterém musíme nést odpovědnost za vlastní život.
Studený odchov
Emoční odstup, tzv. „studený odchov“, nás měl naučit brzy nezávislými a odpovědnými za své chování. Dnes víme, že pocit bezpečí a možnost beze strachu projevit své emoce je zásadní pro zrání i schopnost učit se. To, co mohlo vypadat jako samostatnost a nezávislost, bylo pravděpodobně zamrznutím emocí a neschopností je projevit. Jak uvolnit emoční ventil a nezůstávat vnitřně zranění? Někdo volí například alkohol, v jehož konzumaci jsme přeborníky. „Denní konzumaci alkoholu uváděli výrazně častěji muži (9,6 %) a respondenti ve starších věkových kategoriích – 10,4 % ve skupině 45–64 let a 9,9 % ve skupině 65+ let,“ uvádí se kupříkladu ve Zprávě o alkoholu v České republice 2023, kterou vydala Národní monitorovací středisko pro drogy a závislosti.
A fakt, že se nemluvilo o vztazích a sexualitě a děti se měly o těchto tématech dozvědět od vrstevníků? Nepochybně se dozvěděly, ale stačilo to jako náhrada sexuální výchovy? Na konci 80. a počátku 90. let dosáhl počet umělých přerušení těhotenství maxima – v letech 1988 až 1990 byl počet interrupcí téměř totožný s počtem porodů. V současnosti je to zhruba dvanáct na sto porodů, což je nejméně od roku 1900.
Kde leží moje hranice?
Další výhodou někdejší výchovy má být přirozené vnímání hranic a pravidel. To se v dětství mělo projevovat tím, že děti nebyly hlučné a zbytečně rodiče nerušily – třeba tím, že by je o víkendu brzy ráno nutili vstávat. Co to ale může znamenat pro dítě s přirozenými potřebami? Vědělo, že se nevyplatí rodiče „obtěžovat“, a naučilo se potlačovat své impulzy. Spíše než o pochopení hranic šlo o kontrolu pod tlakem, vědomí, že moje potřeby nejsou důležité.
A co si z toho můžeme odnést do dospělosti? Někdy třeba vzorec takzvané „hodné holky“ – člověka, který se snaží všem vyhovět a nikoho neobtěžovat. Jindy potíže nastavovat hranice, třeba vůči šéfovi, který nás přetěžuje. Nebo nízká tolerance k přirozeným projevům vlastních či cizích dětí – a také snahu držet je mimo veřejný prostor, protože každé „rušení“ v nás aktivuje vlastní dětské trauma.
Se svým selháním se vyrovnejte sami
A posledním kladným rysem někdejší výchovy má být důraz na samostatnost ve škole a osobní odpovědnost. Děti se prý učily a dělaly úkoly samy. Nevzpomínám si, že by to tak alespoň na prvním stupni bylo, ale má zkušenost samozřejmě není univerzální. Nemyslím si však, že by společná příprava byla něčím, co by dětem škodilo. Zájem o probíranou látku a o to, zda děti nepotřebují doma něco dovysvětlit, se mi zdá zcela přirozený.
„Neexistovaly trofeje za účast ani snaha, aby se každý cítil výjimečný. Uznání často získávali opakovaně ti stejní žáci a citová odezva ostatních nebyla považována za problém, který by bylo nutné řešit.“ Je špatně, aby se každý cítil výjimečný v tom, v čem vyniká, nebo byl oceněn za snahu? Je v pořádku, aby se děti vždy cítily hloupější a neschopnější než jejich spolužáci? Dnešní školství by – alespoň podle odborných doporučení – mělo pracovat i s vnitřní motivací a umět pracovat s chybou. To obnáší schopnost učitele odhalovat skryté „hřivny“ každého z nich a naučit je poznat, že pochybení je nejlepším učitelem, nikoli znamením konce světa či důvodem k odmítnutí.
Děti už neběhají venku
Zkrátka, nemyslím si, že někdejší dosti „studená“ výchova a přísná kázeň ve škole jsou něčím, na co bychom měli s láskou vzpomínat. Mnozí z nás jejím následkům čelí dodnes, byť si to často nechceme přiznat.
A to vůbec nemluvím o dětech, které by dnes byly diagnostikovány jako neurodivergentní, nebo o dětech s vývojovými traumaty, které vyrůstaly například v adopci či pěstounské péči. Z rostoucího počtu lidí diagnostikovaných až v dospělosti lze usuzovat, že jich tehdy možná bylo podobné množství jako dnes. (Nejen) tyto děti potřebují zcela jiný, laskavější přístup a pocit bezpečí doma i ve škole, který tehdy často nezažívaly a bránil jim i ve schopnosti se učit. Jsem ráda, že dnes už o psychologickém vývoji dětí a jejich potřebách víme mnohem více a snažíme se je – byť nedokonale – uplatňovat.
Ano, i tehdy byla určitá pozitiva, která dnes už nemáme. Děti měly mnohem více volného pohybu a volné hry. Až do setmění mohly i malé děti běhat venku a nikdo se neděsil, že se něco stane. To ale není vinou dnešních rodičů ani dětí. Doba se změnila. V ulicích je mnohde zaparkováno tolik aut, že na hru téměř nezbývá prostor a přejít silnici je dnes rizikovým sportem. Víme o rizicích, o kterých se tehdy zarytě mlčelo, a nechceme své potomky vystavovat jejich dopadům. To není přehnané ochranitelství, ale projev odpovědnosti. Té, které si jindy tolik ceníme.
