Článek
Ministr Petr Macinka v pořadu Marie Bastlové „Ptám se já“ hovořil o inkluzi. Řekl mimo jiné, že dítě s tělesným postižením, které „to má v hlavě v pořádku“, by bylo hloupé odsouvat do jiné třídy. Jeho formulace ale zároveň vyvolává otázku, jak se dívá na děti, které potřebují podporu z jiných než tělesných důvodů.
Každé dítě je jiné
Jeho výrok se může týkat až zhruba 130 tisíc dětí, tedy každého 8. žáka v českém školství. Patří mezi ně například děti s ADHD, autismem, s poruchami učení, jako jsou dyslexie, dyspraxie, dyskalkulie, děti, které obtížně zvládají emoce, úzkostné děti, ale také děti s jazykovou bariérou, děti pocházející ze sociálně znevýhodněného prostředí nebo žáci s mimořádným nadáním.
A české školství podporu poskytuje v podobě asistentů také učitelům, aby se každému žákovi mohli věnovat individuálně. Zrušit nebo omezit asistenty pedagoga (nejde o osobního asistenta žáka) by znamenalo zásadně jim zkomplikovat práci. A právě to se straně Motoristé sobě a některým dalším politikům vládních stran jeví jako to nejlepší řešení.
Dnes rozumíme dětem jinak
Pojďme se ale zaměřit na výrok o těch, kdo to podle ministra „nemají v hlavě v pořádku“. Proč je odpudivý a co prozrazuje o jeho autorovi?
Především proto, že může přispívat k posměchu a šikaně. Když podobná slova používá ministr, vysílá tím veřejnosti signál, že je přijatelné mluvit o někom pohrdavě. Děti přitom výroky politiků vnímají a bohužel i přebírají, jak víme z odborných zdrojů. Objevují se i případy, kdy tím omlouvají vlastní hrubé chování vůči druhým.
A při vší úctě, když se podíváme na minulost některých dnešních politiků, neměli bychom se ptát také na to, jak dospělí tehdy reagovali na jejich chování nebo na těžkosti, které prožívali? Nepomohla by i jim tehdy nějaká forma podpory?
Je ale důležité rozlišovat dvě věci. Inkluze a podpůrná opatření pomáhají dětem, které mají specifické vzdělávací potřeby. Řešení agresivity, šikany nebo jiného ubližujícího chování vyžaduje jiný typ podpory.
Příběhy z dětství některých dnešních politiků prozrazují, jak dospělí dříve reagovali na dětské chování, které druhým ubližuje. A vidíme zřetelný kontrast v tom, jak dětem a jejich potřebám rozumíme dnes. Nejde tedy v žádném případě jen o inkluzi, ale o celkovou změnu přístupu ke všem dětem, která může mít na život dítěte naprosto zásadní dopad.
Macinkova „krádež křečka“
Podívejme se kupříkladu na jednu příhodu z dětství Petra Macinky. Na platformě Médium se objevila vzpomínka Hany Svanovské, dcery zpěvačky Hany Ulrychové, podle níž jí desetiletý Petr Macinka odnesl křečka a odmítal ho vrátit, protože chtěl také takového. Svědectví zveřejněné na platformě Médium popisuje příhodu, kterou nakonec vyřešil trest od Macinkova otce.
Tato „úsměvná“ historka sama o sobě samozřejmě nic nevypovídá o Macinkově potřebě podpory ani o jeho celkovém charakteru. Z jedné dětské příhody nemůžeme vyvozovat, jak vážné byly jeho potíže s regulací emocí. Ukazuje ale jednu malou, konkrétní situaci, v níž dítě nedokázalo respektovat vlastnictví a přání druhého.
A potíže s regulací emocí mají i některé děti, kterým pomáhá inkluze. Neznamená to samozřejmě, že „nemají všech pět pohromadě“, natož že by byly zloději. Znamená to, že pro ně může být o něco obtížnější zvládat emoce, soustředit se na výuku nebo snadno zapadnout do školního kolektivu. A právě proto mohou potřebovat podporu. Ne proto, že by byly špatné, ale protože je to pro ně obtížnější než pro ostatní.
Pokud by si ministr ještě vzpomněl na dávnou historku z dětství, možná by si odpustil příkré soudy o tom, kdo „to má v hlavě v pořádku“.
Proč Filipovi nikdo nepomohl?
Mnohem více informací máme o dětství Macinkova politického kolegy Filipa Turka. O tom, jak prožíval školní léta a jak se tehdy choval, hovořil sám v roce 2023 v podcastu Brocast.
Popisoval, že jako školák patřil k partě sídlištních výtržníků a s kamarády zapaloval popelnice. Ve škole měl kvůli svému chování problémy a od sedmé třídy měl dokonce zakázáno jezdit na školy v přírodě a lyžařské výcviky. V rozhovoru se objevily také příběhy o násilí při školním fotbale, šikanování spolužáků a jeho vyloučení z karate.
Co by dnes udělal učitel, který by měl ve třídě žáka s podobným chováním? Ani jeho by se inkluze patrně netýkala. Samo o sobě takto závažně problematické a násilné chování, které může vycházet z výchovných vzorců, totiž není důvodem k udělení asistenta. Pravděpodobnější je, že by byl přidělen kvůli dítěti, které kvůli chování agresivního spolužáka začne trpět úzkostmi a bude mít strach do školy chodit.
Škola by se měla snažit zjistit, co se za takovým chováním skrývá, zajistit bezpečí ostatních dětí a podle potřeby zapojit odborníky. Cílem by bylo nejen zabránit dalšímu ubližování, ale také zjistit, jak dítěti pomoci, pokud má potíže se zvládáním emocí nebo vztahů s druhými. Pravděpodobně by spolupracovala i s psychology a možná i s orgánem sociálně-právní ochrany dětí (OSPOD).
O inkluzi by se u něj mluvilo pouze tehdy, kdyby u takového dítěte byly rozpoznány i další potíže, které by mu ztěžovaly vzdělávání a kvůli nimž by potřeboval podpůrná opatření. Například problém s pozorností či s regulací emocí.
Co si odnesli do dospělosti?
Na příběhu Filipa Turka je ale pozoruhodné ještě něco jiného. I s odstupem mnoha let vzpomínal na své školní období jako na dobu plnou zážitků a dobrodružství. Člověk se tak může ptát, zda mu tehdy někdo pomohl pochopit, že násilí a šikana nejsou v pořádku, a naučit se s vlastními emocemi zacházet jinak. Nevíme, jaká pomoc mu byla nabídnuta ani jak by na ni reagoval. Pokud ale žádnou podporu nedostal, je to škoda. Nejen pro něj, ale i pro lidi, kterým jeho chování ublížilo.
A pak je tu Tomio Okamura, který sám popisoval, jak v dětství určitou dobu vyrůstal v dětském domově a zažíval tam šikanu. Starší chlapci mu například brali dopisy od rodičů a on si musel nechat nafackovat, aby je dostal zpět. Ve vzpomínce pro Deník.cz popsal, jak si tehdy uvědomil, že je na světě sám a musí se o sebe postarat sám. Zároveň měl velkou touhu většinové společnosti dokázat, že není horší jen proto, že je jiný.
Okamura dnes svou zkušenost zpětně popisuje také jako něco, co ho v životě posílilo. To ale nic nemění na tom, že šikana, kterou jako dítě zažíval, byla velmi těžká zkušenost. Z dnešního pohledu je nepochopitelné, že mu nikdo nepomohl.
Nevíme a nemůžeme vědět, do jaké míry taková zkušenost ovlivnila jeho pozdější život nebo politické postoje. Do souvislosti s jeho současnými extremistickými a nenávistnými názory je dával jeho bratr Hayato.
Prostě nejsme stejní
Dětem, které procházejí těžkými zkušenostmi nebo mají potíže se zvládáním emocí a vztahů s druhými, dnes ale máme šanci pomoci. Je smutné, že se najdou politici a část veřejnosti, která to odsuzuje.
Některým pomohou podpůrná opatření ve škole, jiným psychologická pomoc, další je třeba ochránit před šikanou. To může zcela zásadně usnadnit vzdělávání, vztahy s ostatními i zvládání vlastních emocí. Může jim také pomoci v tom, aby si do dospělosti neodnesly přesvědčení, že se prosadí jen na úkor druhých a že si své místo udrží jen tehdy, když někoho poníží nebo zesměšní.
