Článek
Europoslanec Filip Turek čelí velmi vážnému obvinění. Jeho bývalá partnerka na něj podala trestní oznámení kvůli domácímu násilí a znásilnění. Turek to odmítá jako politicky motivovanou snahu o diskreditaci. Kvůli tomu, že se skutky měly stát před více než patnácti lety, hrozí, že budou promlčeny. A pokud se neobjeví další oběti nebo důkazy, celý případ může skončit dřív, než začne.
Mezitím jeho příznivci útočí na novinářku Apolenu Rychlíkovou, která o obvinění informovala jako první. Z jejich strany přišli dokonce i výhrůžky zabitím. To vše koresponduje s tím, jak jeho „fanoušci“ dlouhodobě vystupují na sítích a v komentářích pod různými články. Jejich příspěvky jsou často plné hněvu a slovní agrese.
Hvězda podcastu
Sám Turek se prezentuje jako „muž činu“, „alfa samec“ nebo člověk, „který si nebere servítky“. Mnohým svým příznivcům jeho chování velmi imponuje a v komentářích neváhají použít ty nejostřejší výrazy. Takto se stylizoval již před vstupem do politiky, což je patrné z podcastů a rozhovorů, ve kterých vystupoval, nebo které v minulosti poskytl.
Zarážející je rozhovor, který poskytl tvůrcům podcastu Brocast, který je možné zhlédnout například na Youtube. Podcasty Brocast točí bratři Adam a Tomáš Dunovští a zaměřují se v nich především na byznysová témata a témata spojená se životním stylem. Právě Turek byl před loňskými eurovolbami jejich poměrně častým hostem. Některé díly jsou věnovány výhradně jemu, v jiných jsou i další respondenti, kupříkladu Zdeněk Pohlreich či Richard Chlad.
Byl jsem v armádě, dělal jsem zlo
Díl s názvem „Filip Turek: Nejotevřenější rozhovor“ trvá tři hodiny a aktuálně má zhruba milion zhlédnutí. Politik v něm vypráví o sobě, svých názorech i své minulosti. A došlo také na jeho dětství. O tom se Turek doširoka rozpovídal. Vzpomínal, jak v 90. letech vyrůstal na pražském sídlišti Jižní Město a jak skvělá jeho raná léta byla ve srovnání s tím, co zažívají dnešní „zhýčkané“ děti, které dávají přednost technologiím a online komunikaci.
S úsměvem vzpomíná na „běžné“ lumpárny jako je zapalování popelnic, což podle něj k tomuto věku prostě patří. Následně přiznává, že byl už jako dítě vyloučen ze školy v přírodě, kam od sedmé třídy už nesměl jezdit, nebo z různých kroužků. „Hrál jsem fotbal. Udělali jsme si tým a byli jsme tam dva takoví typové, kteří jsme si říkali fauleři, prostě jsme skopávali a dělali strašný věci v těch školních zápasech. Nebyl jsem moc technický typ na míč, ale prostě jsem k někomu běžel a úplně jsem mu rozkopnul holeň, kotník…úplně jsem ho tam sundal,“ vzpomíná s úsměvem.
Z kroužku karate, kam docházel, byl vyloučen. „Vyhodili mě z karate za násilí. To bylo divný, jako. Moc barevných pásků jsem nezískal, ale sundal jsem frajera, který měl mnohem vyšší pásek než já,“ popisoval s tím, že bojové sporty vždy vyhledával. „Úplně nejradši klasicky mám hospodskou rvačku nebo jsem dělal box, hlavně thajský,“ dodal.
„Když mně bylo těch 13, 14 nebo 15 let, tak to bylo tak, že si pro tebe ti policajti na tu základku fakt jako došli. Dělali jsme ohromný průsery,“ vyprávěl o době, kdy docházel na pražskou sídlištní Základní školu Pošepného. „Jsi na velké základce, jsi v armádě a děláš zlo. Šikanuješ všechny pod tebou. Rok nahoru ještě zvládneš a pak už jdou po tobě,“ vyprávěl.
Sebevědomí nebo bezohlednost?
Nostalgie, se kterou Turek na své divoké dětství vzpomíná naznačuje, že nejde jen o výpověď o minulosti. Nikde nezaznívá žádný náznak sebereflexe. Neslyšíme, že ubližovat mladším nebo nehrát ve sportu fair není v pořádku, ani že by se z toho nějak poučil.
Celý rozhovor vypovídá o tom, že Turek dodnes obdivuje ty, kdo se dokáží prosadit nulovým respektem k pravidlům nebo „právem silnějšího“. Násilí si do jisté míry dodnes romantizuje. Zdá se, že ochotu použít jej ve chvíli, kdy z toho může mít zisk nebo výhodu, považuje dokonce za svou přednost. Dva roky starý rozhovor je výmluvným svědectvím o něm samotném a jeho nastavení.
Pokud takto mluví o svém dětství dospělý muž, který se stal zástupcem Česka v Evropském parlamentu, je na místě položit si dvě otázky: jaké hodnoty vlastně tento „muž činu“ reprezentuje? A nezaměňují někteří z nás až příliš snadno sílu za brutalitu a sebevědomí za obyčejnou bezohlednost?
