Článek
Při čtení zajímavého textu vědce a vysokoškolského pedagoga Kamila Kopeckého mě zarazila jedna věc. Tvrdí, že učitelé v posledním roce stále častěji řeší žáky, kteří napodobují hrubé vystupování některých politiků. Když jsou za své chování napomenuti, brání se jednoduše: když to mohou dělat lidé stojící v čele státu, proč ne oni?
Kopeckého popis rozhodně není povrchním dojmem nezúčastněného pozorovatele. Dlouhodobě se zabývá bezpečností dětí v online prostředí, vede projekt E-Bezpečí. Ten propojuje výzkum, vzdělávání i poradenskou činnost pro školy, rodiče a děti. Právě prostřednictvím poradny se k jeho týmu dostávají případy, které učitelé sami nedokážou řešit.
No, hrozní jsme
Častým motivem, který se v těchto případech opakuje, je nápodoba vystupování některých politiků, zejména představitelů strany Motoristé sobě. „…v poradně E-Bezpečí se nám objevily i situace/případy, kdy žáci z různých škol, kteří páchali kyberšikanu a týrali své spolužáky, učitelům odpovídali větami ‚No, hrozní jsme‘. Maskovali tím svou vlastní agresi, ale vlastně i hloupost a aroganci,“ popisuje Kamil Kopecký. Nejde přitom o ojedinělý případ. Podobných dotazů podle Kopeckého v poradně v posledním roce přibylo natolik, že se rozhodl tento jev veřejně popsat.
Jedním z příkladů, který Kopecký uvádí jako ilustraci tohoto trendu, je pak dotaz jedné učitelky základní školy. Ta popsala, že si u nich žáci 8. třídy o přestávkách hrají na ministry. Konkrétně prý například na ministra Macinku, jehož sociální sítě prý sledují. Jak ona „hra“ vypadá? „Nedávno například naši osmáci říkali spolužačkám, ať si vezmou Xanax na uklidnění, a když se žákyně bránily, žáci řekli, že ví, že jsou hrozní, a smáli se. Opakovaně také říkají o spolužácích, že jsou ‚méněcenní‘ a že to viděli na internetu říkat ministra, tak to můžou říkat taky“.
Šikana, kterou má údajná hra ve skutečnosti maskovat, má především podobu urážek. „Spolužákovi z vedlejší 7. třídy dva osmáci řekli, že je ‚hovado a křivá svině‘ s tím, že to můžou říkat, protože to říkají ministři a je to normální. Stejně tak používají další urážky, třeba o spolužačkách, že jsou slepice, krávy a prasata, a že to opět viděli u ministra na nějaké síti. Nevíme, jak postupovat, běžné vysvětlování principů slušného chování nepomáhá, stejně jako sankce. Vůbec netušíme, jak postupovat,“ psala pedagožka žádající radu.
Děti se učí nápodobou
Jak je možné, že něco tak nudného jako dění v politice má vliv na pubertální mládež? Jak se k nim tyto informace dostávají? Pochopitelně především skrze sociální sítě a různé youtubery, kteří sdílením kontroverzního a rádobyvtipného obsahu přitahují publikum. Včetně toho dětského.
A jak připomíná Kopecký, děti se přirozeně učí především nápodobou. Nenapodobují jen rodiče a vrstevníky, ale i to, co vidí ve filmech, hudbě, hrách nebo právě na sociálních sítích. „To vše ovlivňuje jejich chování, jejich jazyk, jejich názory a v dlouhodobějším horizontu i jejich postoje.“
Toxických vzorců, které mohly školní děti u vrcholných politiků jen za poslední rok vidět, popisuje na konkrétních příkladech Kopecký celkem devět. A ministr Macinka rozhodně není jediným, kdo je používá. Patří mezi ně kupříkladu argumentační fauly, ostrakizace spojená s davovou kyberšikanou, osobní urážky a útoky na pohlaví, věk nebo sexuální orientaci oponentů, nerespektování státních institucí, ale i využití umělé inteligence k útokům na druhé.
Plaga by měl bouchnout do stolu
Příkladů podobné komunikace lze najít více. Opakovanými terči osobních útoků a následných vln nenávistných reakcí na sociálních sítích se staly například novinářky Zdislava Pokorná, Apolena Rychlíková nebo Zuzana Černá.
Co se může stát, když takové chování budeme tolerovat? Jaký vliv to bude mít na prostředí ve školách a v dětských kolektivech obecně? Jaké hodnoty si mohou děti, které vidí, že arogance, lež a faulování druhých se vyplácí, nést do života?
Není na čase vyzvat politiky, aby své chování zásadně přehodnotili? Kopecký upozorňuje, že ministr školství Robert Plaga (ANO) mluví o duševním zdraví dětí v online světě a o boji s kyberšikanou. A dělá to podle něj dobře. To ale nemůže stačit, proto ho vyzývá: „Zvedněte na vládě ruku a řekněte kolegům naplno: mírněte se. To, co předvádíte na sítích, se propisuje do tříd, do přestávek, do dětských skupinových chatů.“ Podle experta by to mohl být jeden z nejlevnějších a nejúčinnějších preventivních programů.
„Potřebujeme, aby děti viděly, že slušnost není slabost — že silný je ten, kdo nemá zapotřebí nikoho ponižovat, ne ten, kdo křičí nejhlasitěji. Protože dnes se od politiků učí přesně to chování, které u nich sami trestáme,“ upozorňuje Kopecký.
Pojmenovat věci pravými jmény
Otázkou ale je, zda si můžeme dovolit na něco takového čekat. Jak si poradit ve chvíli, kdy se politici „utrhli ze řetězu“ a děti před obsahem, který politici šíří, nelze zcela ochránit? Co experti radí učitelům a rodičům v takové situaci dělat?
„Nezakrývejme dětem, co se ve veřejném prostoru děje, stejně to vidí. Pojmenovávejme to s nimi: urážku jako urážku, lež jako lež, výmluvu jako výmluvu. Ukažme jim, že ‚No, hrozní jsme‘ není vtip, ale přiznání. A že síla se nepozná podle toho, jak hlasitě umí člověk někoho ponížit - ale podle toho, že to nemá zapotřebí.“
Děti ve veřejném prostoru nikdy stoprocentně neochráníme. Můžeme je ale naučit o něm přemýšlet. Nestačí říkat, že se něco „nesmí“. Je potřeba pojmenovávat, proč je ponižování druhých nepřijatelné, co dělá s obětí i s kolektivem a proč není známkou síly. Když někdo pošle spolužačku „pro Xanax“ nebo označí spolužáka za méněcenného, není to jen nevinný vtip. Je to útok na lidskou důstojnost. Právě schopnost tento rozdíl rozpoznat může být pro dnešní děti důležitější než kdy dřív.
