Článek
V rámci nostalgie po minulosti lidé vzpomínají, jak krásné bylo jejich dětství. Příspěvky s názvy jako „Tohle dnešní děti neznají“ nebo „Měli jsme úžasné dětství“ se lavinovitě šíří sociálními sítěmi, doprovázené vzpomínkami na to, jak běhali venku do setmění, pili z hadice na zalévání a lezli po stromech. Nostalgie je přirozená – většina z nás má na dětství hezké vzpomínky. Jenže stejně jako vzpomínky na první lásky bývají zkreslené, i vzpomínky na dětství mají tendenci vybírat jen to pěkné a banalizovat rizika, která jsme tehdy podstupovali.
Prostě jsem přežili
Nápadně často tato nostalgie přerůstají v potřebu srovnávat minulé dětství s tím současným. „Neměli jsme žádné mobily ani tablety a byli jsme šťastní,“ ťuká do telefonu šedesátiletá paní a ostatní diskutující v tematické facebookové skupině s ní souhlasí. Výsměch mladé generaci, která dnes otevřeně mluví o svém mentálním zdraví, se stal pro některé zvláštním „sportem“. Podle nich jsou dnešní děti příliš opečovávané, málo bité a – překvapivě – i příliš chráněné před smrtelnými úrazy.
A právě bezpečnost je jedním z častých terčů nostalgické kritiky. „My jsme žádné autosedačky neměli a taky jsme přežili!“ hlásají někteří. Jakoby vážně netušili, že mnozí jejich vrstevníci takové štěstí neměli. Zákony o povinném používání autosedaček či helem nevznikly jen tak pro nic za nic – jsou důsledkem toho, že děti v minulosti umíraly nebo utrpěly těžká zranění, před kterými by právě tyto prvky dokázaly ochránit.
Přesto někteří „nostalgici“ stále věří, že dítě nejlépe zocelí tím, že mu nebudeme příliš usnadňovat život. Proč nezačít už v útlém věku třeba bezpečností? Vždyť „jen jedeme dvacet kilometrů, to malého nemusíme poutat“. Nebo: „Babička si vnouče vezme na klín, však my takhle taky jezdili“. Helma na kolo? „Zbytečnost pro nemehla.“ Kritika dnešního dětství tak plynule přechází i v odmítání bezpečnostních opatření – jako by zrovna jejich absence byla klíčem k pevné vůli a odolnosti.
Vyrostou z takových dětí silní a nezlomní lidé? Možná. Pokud se dospělosti vůbec dožijí. A pak si budou pamatovat, že pravidla není nutné dodržovat a vzájemný respekt mezi generacemi není nutnost, když babička s dědou nerespektují přání rodičů.
Čísla mluví jasně
Jak je to s helmami a autosedačkami tedy ve skutečnosti? Statistiky jsou dostatečně vypovídající. Od roku 1970 do konce roku 2006 klesl počet dětí usmrcených při autonehodách skoro pětinásobně. V úvahu je třeba vzít fakt, že automobilová doprava byla v roce 2009 významně hustší, než o 39 let dříve. Přesto je zemřelých dětí mnohem méně. Jednoznačným důvodem je zavedení autosedaček, protože nezajištěné dítě umírá při autonehodě sedmkrát častěji.
Nicméně počet dětí zemřelých či těžce zraněných při autonehodách například v roce 2010 se může zdát vysoký. Účast na autonehodách mělo 4285 dětí a 2209 vyvázlo bez zranění. Jenže čtrnáct dětí nehodu nepřežilo a 190 se těžce zranilo. Důvodem bylo v mnoha případech špatné zajištění – nesprávně upevněná sedačka, dítě připoutané v bundě nebo zastaralý model autosedačky.
Podobně je to s helmami, které jsou u nás při jízdě na kole povinné pro děti do 18 let. Podle BESIPu helma snižuje riziko vážného zranění hlavy o 69 %. Kampaň Dopravní policie ve své kampani z roku 2021 upozornila, že tři čtvrtiny cyklistů, kteří zemřeli při nehodě, neměly v době úrazu helmu.
Vzpomínky na dětství někdy trochu vyblednou a zůstane v nich jen to hezké. A tak se stane, že pokud jsme měli štěstí a žádný úraz se nám nestal, domníváme se, že se to týkalo všech. Ve skutečnosti ale v době, kdy helmy a autosedačky nebyly pro děti povinné, mnohé na to doplatily životem i zdravím.
Je skvělé, že bychom nejmladší generaci přáli lepší mentální zdraví, nicméně vystavování riziku smrtelných úrazů opravdu není rozumným způsobem, jak posilovat jejich odolnost. Pro sebe si proto přejme, aby nám při tom veškerém nostalgickém vzpomínání a uzavírání se do sociálních bublin Bůh ráčil zachovat zdravý rozum.
