Článek
Ve čtvrtek 16. dubna zemřel v pouhých 60 letech herec Jan Potměšil. Osobnost, která nikdy nebyla hvězdou bulváru, přesto bychom jen těžko hledali člověka, který ho nezná. A to platí i o jeho těžkém osudu, který začal v euforických dnech Sametové revoluce.
Osudový okamžik
Tehdy se vracel z jedné „spanilých jízd“ do regionů, na které vyráželi i herci a studenti. Konkrétně cestoval s režisérem Janem Kačerem a dalšími dvěma lidmi do Ostravy, přemlouvat horníky, aby se připojili k revolučním změnám. Psal se 8. prosinec 1989, když vůz, kterým se čtveřice vracela domů, havaroval na dálnici D1. Stalo se to kdesi blízko Prahy a na vině byl zřejmě mikrospánek řidiče. Potměšil v té době spal a probudil se až o tři měsíce později. V době, kdy už Václav Havel nebyl pronásledovaným disidentem, ale prezidentem svobodné země.
Zvláštní trpkost příběhu dodává i fakt, že se čtyři umělečtí „vyslanci“ původně měli vracet letadlem. Zdrželi se ale v Brně, kam byli ještě pozváni na diskusi. „Myslím, že jsem to byla já, kdo vymyslel letadlo do Ostravy, a všichni shledali, že je to dobrý nápad. S Helenou (Hantákovou – pozn. autora) jsme věděly, že jsou všichni unavení a že tu cestu nedají. Za své peníze jsem běžela koupit letenky,“ vzpomínala Jana Návratová z Divadelního ústavu, který výjezdy organizoval. Druhý den se ale dozvěděla, že Jan Potměšil leží v nemocnici v kómatu. „Nemohla jsem to pochopit – spadlo letadlo? Hrozná byla pak chvíle, kdy za mnou po několika týdnech přišla do Ústavu Eliška Balzerová a do dlaní mi nasypala bankovky a drobné mince. To bylo za ty neprolétané letenky, za něž jsem dala svůj tehdejší plat. Složili se na mě v divadle,“ vzpomínala.
Potměšil měl jen malou šanci na přežití. Jeho zranění byla vážná – nejvážnějším se zdál hematom v mozku, který lékaři neodstranili. Důvodem byly obavy, že po operaci by jeho kognitivní funkce zůstaly poškozené. Po nějaké době ale začal ustupovat. Byl však také důvodem, proč doktoři nezjistili, že další hematom utlačuje míchu v bederní oblasti. V době, kdy na to přišli, už nebylo možné s tím nic dělat a bylo jisté, že chodit už nikdy nebude.
Smysl pro svobodu
Tolik jeho příběh, který je z většiny poměrně známý. Možná je ale zajímavější jeho druhá část – tedy to, jak se ke svému hendikepu postavil. Jeho pohled na onu tragickou chvíli by šel shrnout do jedné věty, kterou před časem vyslovil: „Raději na vozíku, než pod vládou komunistů.“
Právě tahle věta možná vysvětluje mnohé. Zejména to, proč ho ani těžká invalidita nezastavila a úspěšně pokračoval v herecké kariéře, a to především na pražské divadelní scéně. Možná k tomu přispělo i to, že od útlého dětství díky svému otci a trenérovi slavných lyžařů Jaroslavu Potměšilovi sportoval. A tím se učil překonávat překážky, které mu život kladl do cesty. Nemožnost chodit byla jednou z nich. „Někdo nosí brýle, já mám vozík,“ glosoval svůj postoj k hendikepu v pořadu 13. komnata před 20 lety.
Na jeho cestě ke spokojenému a úspěšnému životu ale bylo i něco navíc. Bylo to vědomí, že svoboda není jen něco abstraktního nebo něco, o co bychom se mohli či měli nechat snadno připravit. Tak to někdy vnímají lidé, kteří tvrdí, že „svoboda je jim k ničemu“, protože nemají takový komfort, jaký by si představovali. Existují – a vždy existovali – i lidé, kteří jsou dokonce ochotni se své svobody vzdát jen proto, aby „se měli dobře“. S takovým postojem by se Jan Potměšil neztotožnil. Sám rozhodně nežil pohodlný život. Pro někoho možná ani „plnohodnotný“. Tělesné omezení pro něj ale neznamenalo ztrátu svobody. Autoritářský režim, který zdánlivé „jistoty“ nabízel, ano.
Potměšil působil jako člověk, pro kterého svoboda nebyla jen vnější podmínkou. A také jako někdo, kdo si skromnost, pokoru a otevřenost uchoval navzdory těžkému osudu. Nevnímal jej jako křivdu a nespravedlnost, ale vysoko nad svůj osobní diskomfort stavěl hodnoty docela jiné. Ostatně na otázku, zda svůj těžký příběh nevnímá jako nespravedlnost a neklade si otázku „Proč právě já?“, odpovídá jednoznačně: „A proč ne zrovna já?“
Jeho příběh inspiroval mnoho lidí, kteří procházejí podobnou zkušeností. Ale pro ty ostatní zůstává spíš otázkou, co si vlastně pod svobodou a „hodnotným životem“ představujeme a jestli je můžeme prožívat i tehdy, když se věci nevyvíjejí podle našich představ.
