Článek
Existuje jazyk, kterým my ženy mluvíme nahlas.
A pak existuje jazyk, kterým si to okamžitě překládáme v hlavě.
Je to taková společenská hygiena. Protože kdybychom říkaly přesně to, co si myslíme, spousta konverzací by skončila dřív, než by vůbec začala. Ten druhý jazyk je delší.
Hlučnější. Chaotičtější. A obvykle zahrnuje víc emocí, než by bylo společensky únosné sdílet.
Takže říkáme krátké věty. A myslíme si romány.
Když říkám Péťovi:
„Jdu se obléct, za chvilku jsem tu.“
Překlad znamená:
Přeházím půlku skříně. V ložnici to bude vypadat, jako kdyby se u dveří objevila kriminálka s příkazem k prohlídce budovy.
Najdu něco, co by možná mohlo fungovat. Podívám se do zrcadla.
Všechno ze sebe servu. Chvíli budu stát v podprsence a přemýšlet o smyslu existence.
Nakonec si vezmu černé kalhoty a černou mikinu. Jako vždycky.
A jdu.
(Poznámka pod čarou: délka tohoto procesu závisí na tom, kam jdeme a kolik lidí tam bude.)
Když mamka řekne:
„Myslím to s tebou dobře.“
Překlad znamená:
Tak hele. Teď si hezky sedneš. Vyslechneš si hodinový monolog, ve kterém zazní:
– moje zkušenosti
– moje názory
– moje obavy
– a jedna historka, která s tím vůbec nesouvisí, ale patří k tomu. Na konci budeš mít pocit, že už vlastně nemáš vlastní názor. A pak možná můžeš odejít. Ale v dobrém. Samozřejmě.
Když jiná žena řekne:
„Jé, krásný nový šaty, viď?“
Překlad znamená:
To koupila včera v sekáči za tři padesát. Vypadá to, jako kdyby to předtím nosil starší brácha. A ta barva? Tak ta jí vůbec nejde k pleti.
Ale já jsem slušná. Takže se usměju. A popřeju hezký den.
(Poznámka: ten úsměv je součást společenské výbavy.)
Když říkám:
„Pošlu ti to večer.“
Překlad znamená:
Opravdu to večer poslat chci. Fakt. S upřímným úmyslem.
Jenže s přibývajícím věkem platí jednoduché pravidlo:
co si nenapíšu, to nevím. Někdy mám fakt živé představy o tom, jak celá moje kuchyň je vytapetovaná barevnými lístečky s tím, co jsem si napsala, že mám udělat. Než dojdu z kuchyně pro minerálku do špajzu, zapomenu, pro co jsem vlastně šla. Vrátím se s úplně něčím jiným. Nebo v lepším případě s ničím.
Druhý den přijde zpráva:
„Pošleš mi to prosím?“
A já v tu chvíli zahájím vnitřní brainstorming na téma: Jak slušně vysvětlit, že jsem to včera chtěla poslat, ale hlava měla jiné plány. Takže začnu lovit výmluvy.
Kulantní. Jednu lepší než druhou.
A u každé z nich si říkám, že příště si to fakt napíšu.
(Nenapíšu.)
Když říkám Péťovi:
„Klidně si vyber.“
Překlad znamená:
Vyber správně. Protože jestli vybereš špatně, budu to v sobě řešit potichu.
A dlouho. Nebudu nic říkat. Nebudu se tvářit naštvaně. Budu úplně normální.
A pak – čistě náhodou – vymyslím aspoň dva scénáře, na které mi skočíš.
A oba povedou k tomu, že nakonec vybereme přesně to, co jsem chtěla já.
Ne proto, že bych tě chtěla manipulovat. Ale proto, že už jsem si to dávno vybrala. Jen jsem ti chtěla dát pocit svobody. A ty si budeš ještě myslet, že to byl vlastně tvůj nápad.
Když říkám:
„To zvládnu.“
Překlad znamená:
Zvládnu to. Fakt. Ale bude mě to stát víc energie, než mám momentálně k dispozici.
Takže ji vezmu z rezervy. Z té, která tam vlastně už dávno není.
Zvládnu to tak, že:
- pojedu na automat
- budu odpovídat krátkými větami
- a tvářit se, že všechno je v pohodě
Až to skončí, budu dva dny fungovat v úsporném režimu.
Bez plánů. Bez emocí. Bez rozhodování.
Protože rozhodování je luxus. A já budu ráda, když si zvládnu vybrat, co si ráno obléct.
Takže nastoupí mé oblíbené černé oblečení.
Osvědčené. Bezpečné. Neutrální.
Ne proto, že bych byla dramatická.
Ale proto, že když už nic jiného, aspoň outfit nebude vyžadovat žádnou mozkovou aktivitu.
Tenhle jazyk je takový ochranný.
Je to způsob, jak fungovat ve světě, aniž bychom každou druhou větu musely vysvětlovat, obhajovat nebo napravovat. Někdy jsou ty věty zkratka.
Někdy brzda. A někdy se jen hodí trochu víc než pravda.
Protože říct všechno nahlas by bylo strašně vyčerpávající.
A některé překlady si prostě necháváme jen pro sebe.
