Článek
Což teď můžeme pociťovat na každém kroku. Všude na nás útočí silná, nabubřelá slova, bohužel bez obsahu a bez jakéhokoliv závazku, že dojde k jejich splnění.
A my, namísto abychom se domáhali slibovaného, a jednou za čas se připomínali, jen pasivně přihlížíme, krčíme rameny nad nespravedlností, která nás potkala.
Otázka však zní? Na kterém přijímači nastala porucha? Opravdu jsme jen oběťmi planých slibů a prázdnoty těch druhých?
Nemyslím si. Vždyť my sami rozhodujeme, jak se k nám ostatní budou chovat, a pokud si předem nenastavíme vlastní hranice, a budeme tzv. splachovací typ, pak si k nám ostatní dovolí, co oni sami uznají za vhodné, budou nám lhát, budou nás obcházet, budou si s námi pohrávat, budou jen brát…
Úsloví, že politici jsou obrazem svých voličů, je tedy více než trefné, ať se nám to líbí nebo ne.
Proto vyjděme ze své komfortní zóny, zajímejme se o všední dění kolem nás, a to jak o věci politické tak i o oblast kulturní. Sledujme, co se děje v našem okolí a v okolním světě, a nejen to, že si nějaká rychlokvašná celebritka svlékla horní díl plavek, nebo že soused opět griluje steaky, a kde na to jako bere…
Začněme nahlížet pod všechny ty pokličky, co nám to naši politici navařili, zda se ten „blaf“, co začíná být cítit z jejich politické kuchyně až ven, opravdu shoduje s menu, které pro nás sestavili před volbami. Nenechme se ošálit draze zaplacenou Michellinskou hvězdou, kterou si sami bez uzardění rádi přidělí, ani stříbrným podnosem, na kterém nám to budou chtít naservírovat.
I když mám obavy, že oni už se nestydí ani za obal, takže to dostaneme maximálně v pytli na odpadky. Navíc pokud byl ten tác opravdu stříbrný, už se dávno ztratil.
