Článek
Rána by měla vonět. Jenže realita v mnoha domácnostech vypadá jinak. Váš chlap se těžkopádně vyplíží z postele, vleče se směrem k toaletě — jedna ruka v nose, druhá na koulích — chůze jak důchodce po operaci kyčle. Vy víte, že na nejbližších třicet minut je záchod ztracen. Děti klepou, dožadují se, že taky potřebují, ale marně. Zpoza dveří slyšíte podezřelé zvuky a vydýchaný vzduch, který připomíná saunu. Vaše dítě zoufale hlásí: „Mami, to nedám!“ A vy si říkáte: proč musíme po ránu inhalovat oxid uhličitý místo čerstvého vzduchu? V hlavě běží jediná myšlenka: co tam ten člověk sakra dělá?
A když máte doma chlapské osazenstvo, začnete děti už od mala cepovat s jasným důrazem, že při čůrání se musí soustředit a mířit přímo do mísy. Nejlépe si mají rovnou sednout, protože nikdo nechce, aby vám záchodem vířily niagarské vodopády. Jenže pak vejdete na toaletu a čekají vás kapky na prkénku. Znamená to jediné: než se vůbec dostanete na řadu, nejdřív musíte omýt desku a pak teprve můžete.
Jenže hrůza nekončí doma. Toaleta v práci je kapitola sama pro sebe. Vejdete, posadíte se, a už při dosednutí cítíte, že něco není v pořádku. Fleky na kachličkách, osvěžovač vzduchu v koutě, který už dávno rezignoval na svou funkci. Rozhlédnete se a napadne vás, že „mramorový vzor“ na obkladu není dekor, ale stopa po dávné nehodě. V tu chvíli litujete, že jste si nevzala rukavice, dezinfekci a možná i hasičský oblek. Splníte nutné a přísaháte, že příště raději vydržíte až domů.
Pokud si myslíte, že tím to končí, mýlíte se. V práci existuje „ten kolega“, po kterém se nikdo nechce odvážit vejít na toaletu. Na rozdíl od escortu ho štětka nikdy nezajímala. Tam je to hotová bomba — plynu tolik, že by se firma mohla rovnou napojit na vlastní přípojku. Nejenže by se chlubila solárními panely na střeše, ale přidala by i hrdý nápis „certifikovaný plynojem“ a vyhrála soutěž o nejlevnější energie roku. A vy se jen ptáte: proč někteří lidé musí své rituály sdílet s ostatními?
A pak přijde moment, který vás dorazí. V autě vám syn bezelstně oznámí, že vaše ranní nasranost není nic oproti tomu, co on viděl: „Mami, viděla jsi někdy, jak si někdo škrabe zadek a pak k tomu čuchá?“ A když zjistíte, že to bylo u tatínka, romantika oficiálně umírá. Už žádné večeře při svíčkách, už jen snaha přežít rodinné stolování.
Konec romantiky přichází i u jídla. Když se u večeře místo párátka použije malíček, je to poslední hřebík do rakve. Nevíte, jestli to dělal vždycky, nebo to dřív prostě nebylo tolik vidět. Teď už to nejde ignorovat. A aby toho nebylo málo, u večeře mlaská s otevřenou pusou a povídá historky — jídlo mu vypadává z úst. Vy se přistihnete, že na něj koukáte s pocitem, že se vám udělalo špatně. On si pak myslí, že se smějete jeho vtipu. Lehce se zasmějete, ale máte definitivně po večeři — a taky po romantice.
Najednou ho nevidíte jako muže, ale jako soubor zlozvyků, které vás denně deptají. Sledujete, jak se belhá přes dlažbu, a za ním zůstávají kousky kůže, co se drolí jak kdyby liška pytel propíchla. A vy si jen říkáte: jak jsme se sem dostali?
Aby toho nebylo málo, den vám dorazí kamarádky. Jedna, čerstvě čtyřicátnice s partnerem blížícím se k šedesátce, vám hrdě ohlásí: „Petr má nové zuby!“ Druhá, obdařená bujnou fantazií, prohlásí, že četla článek o tom, jak muži po padesátce začínají smrdět. Na vaši otázku „jak smrdí?“ dodá: „Prý jim smrdí hlavy, polštáře — je to humus.“ A aby tomu dala třešničku, vymyslí vlastní název: stařena hlava. Představíte si ho, jak vás obejme, a místo šamponu cítíte něco mezi mokrým hadrem, plesnivým sýrem a tchořem po noční směně. Polštář byste nejradši zlikvidovala.
A co se z toho vyklube? Nechutná rána, kdy se vám nechce vylézt z postele, modlíte se, abyste to zvládla, a v práci si raději domluvíte home office. Protože z tohohle rituálu se stane něco, co už nikdy nevymažete z hlavy. A největší tragédie? Když vám ten člověk po letech začne smrdět už jen tím, že se přiblíží.
V tu chvíli máte chuť dodat, že i ve starém Řecku chápali, že hygiena je nutná — Řekové se koupali v lázních, omývali tělo olivovým olejem a mořskou vodou, Římané postavili akvadukty hlavně proto, aby se v senátu nesmrdělo. A vy doma? Tam se místo akvaduktu buduje plynojem a jedinou záchranou je otevřít okno. Nebo si sbalit kufry. A nejlépe ty jeho.
A někdy mám pocit, že dnešní role se obrátily. Zatímco kdysi si všichni stěžovali na Xantipu, dnes by do té role zapadli spíš chlapi. My ženy už to jen ze zvyku snášíme — a když slyšíme mlaskání, kapky na prkénku nebo „stařena hlava“, připadáme si jako Sókratés u studny. Jen s tím rozdílem, že on měl doma jednu Xantipu… a my máme doma mobilní plynojem, který se k tomu ještě směje svým blbým vtipům z tábora.
A tak zatímco Římané budovali akvadukty, aby měli čerstvou vodu, my doma uvažujeme o potrubí. Starověcí Řekové se koupali v lázních, mazali olivovým olejem a debatovali o filosofii. My? My si maximálně namažeme nervy levandulí a debatujeme o tom, jestli se dá partner přesvědčit, že sprcha není volitelný luxus, ale základní lidské právo.
Když to pak člověk vezme kolem a kolem, romantika neumírá u svíček ani u večeře. Romantika umírá ve chvíli, kdy místo polibku dostanete plynový oblak a polštář, který by neprošel ani v zoo. A pokud se mě někdo zeptá, proč se pořád držím doma, odpovím: protože Sókratés měl Xantipu. A já mám doma metan.
