Článek
PROLOG
Zazvoňte zvonky, lidé drazí,
dnes stát se směje, dnes se kazí.
Kde dřív byl trůn a vážná tvář,
dnes pípne mobil — ach, to zář!
Ó slyšte příběh kratičký,
jak stát se vešel do kapsičky,
jak z jedné zprávy, psané tmou,
se stal zákon… s emotikonou.
Kde žák se měří s hlavou státu,
kde sluha běží bez mandátu,
a kde ten, kdo měl mlčet rád,
si radši píše… „odeslat“.
DĚJSTVÍ PRVNÍ – ŽÁK V ROZJAŘENÍ
MACINKA:
Já nechci spor, já chci jen klid,
však klid se koupí — to ví lid.
Jeden podpis, drobná věc,
a mír se vrátí… mezi klec.
Nechci boj, chci kompromis,
jeden podpis — a bude klid.
Když ne, pak mosty shoří hned,
ve středu pravdu spatří svět.
To není hrozba, jak se zdá,
to politika se jen tak má.
Úsměv mám lehký, hlas mám tichý,
však plán je pevný, krok je lichý.
DĚJSTVÍ DRUHÉ – POSLÍČEK BĚHÁ DO KRUHU
KOLÁŘ:
Ó běda mně, co čtu v té noci,
to není sloh, to pálí v moci!
Já nejsem pán, já nejsem soud,
já most jsem jen — a musím jít
proud.
Čekat den? To nelze přec,
noc má sílu, noc má lesk.
Hned to pošlu, hned to dám,
odpovědnost? — přeposílám!
Já hlas jsem pouhý, stín a prach,
ať ví to hlava — mám jen strach.
Když slovo pálí, vinu smyje,
kdo jen přeposlal… dál si žije.
DĚJSTVÍ TŘETÍ – VLADAŘ A TELEFON
VLADAŘ:
Kdo jsi ty, chlapče, že mi hrozíš?
A přece… odpovím ti slovy.
Neb mluvit víc by znamenalo
snížit se k hře, jež mi není po chuti, natož známo.
Nechť víš, že mlčet hodlám dál,
a činit můžeš, co ti libo.
Můj klid je štít, tvůj křik je žal.
Dobrou noc. A tím je hotovo.
Ať si to pamatuje i dav v průvodu:
kdo ústavu má v projevu,
ten SMSku píše v nálevu.
EPILOG
Tak skončil příběh jedné zprávy,
jež rozesmála zákon, právy.
Neb stát, jenž vládne přes displej,
se sám si píše… „OK, fail“.
Pamatuj, kdož hru tu sleduješ:
kdo vládnout chce, ať váží slovo.
Neb žák, jenž hrozí beze studu,
a král, jenž odpoví — jsou si náhle rovno.
Pak stát se mění v noční zprávu,
kde vládce myslí, že je v právu.
O důstojnosti nemluvě,
ta je jen v ústavní promluvě.
