Článek
Pro někoho je „prsknutí bílého obsahu“ vrcholem večera. Zapomeňte na šampaňské a svíčky, romantika pro ně začíná u čela posetého akné. Psychologové tomu dávají seriózní jméno – dermatolagnie, pokud je to fetiš, nebo dermatillomanie, pokud člověk mačká bez kontroly sám sebe. Ale v běžném životě je to prostě zvláštní guilty pleasure, ke kterému se nikdo moc nepřizná, ale většina lidí to tajně dělá. My obyčejní smrtelníci tomu říkáme: „Tohle je divně uklidňující.“ Vždyť kdo z nás nikdy nepodlehl kouzlu mačkání beďaru, který se děsivě blyští uprostřed čela? A kdo nikdy nezažil to sladké uspokojení, když se tlak uvolní a svět je na chvíli v dokonalé rovnováze?
Každá rodina má aspoň jednoho. Ten, kdo ti při návštěvě obejde obličej jako CSI technik a řekne: „Máš něco na čele, můžu?“ A už se hrabe, jak kdyby našel diamant. Celé kouzlo je v kontrastu. Vidíš cosi odpudivého, co bys nejraději zakryl, a najednou přijde katarze. Pryč je tlak, pryč je tajemství, pryč je beďar. A přichází pocit uklidnění, jako kdyby svět na okamžik dával smysl. Někdo k relaxaci používá jógu, jiný víno, ale pak je tu ta zvláštní kategorie lidí, kteří místo toho mačkají beďary.
Vědci mezitím zjistili, že mačkání pupínků působí na mozek jako odměna. Vydání tlaku = vydání dopaminu. Proto je ten pocit tak uklidňující. A pak přišel internet. V roce 2010 začala americká dermatoložka Sandra Lee – dnes slavná Dr. Pimple Popper – natáčet videa svých zákroků. Čekala, že to bude odborný obsah. Ale miliony sledujících z toho udělaly fenomén, u kterého lidé vydrží sedět celé hodiny. Z medicíny se stal popkulturní zážitek. Proč to vydržíme sledovat celé hodiny? Protože je to stejný princip jako seriál na Netflixu. Jeden díl nestačí. Řekneš si „ještě jeden malý pupínek a jdu spát“. Jenže pak přijde další černá tečka, pak zanícený kráter za uchem nějakého Američana a než se naděješ, venku svítá. A ty znáš jména všech dermatologů, kteří mají vlastní kanál.
Ať už je to úchylka, terapie nebo jen zvrácená zvědavost, faktem je, že beďary jsou vděčnější než kdejaká politická debata. Politik se vymlouvá, kličkuje a mlží. Beďar ne. Ten praskne vždycky. A možná právě proto je sledování mačkání pupínků tak uklidňující – v chaotickém světě má aspoň něco jasný konec. Takže, pokud se ptáš, proč nás to tak fascinuje, odpověď je prostá: je to mix biologie, psychologie a internetu. Zkrátka nejlevnější terapie světa. Jen to nesmí přerůst v diagnózu – protože v momentě, kdy partnera začneš oslovovat „chodící černá tečko“, už nejsi jen fanoušek, ale pacient.
A teď ta odlehčená stránka. Je to divná kombinace hnusu a slasti. Vtipné je, že tahle závislost má všechny rysy jiných závislostí: bere čas, bere pozornost, a místo spánku koukáš na cizí obličeje, které by se jinak hodily spíš do hororu. A stejně se od toho nemůžeš odtrhnout, ale internet z nich udělal popkulturu. Fascinují nás, uklidňují nás a někdy ovládají víc, než bychom chtěli. Je to malá připomínka toho, že i něco tak banálního jako pupínek může být zrcadlem moderní společnosti: trocha vědy, trocha hanby a hromada sledovanosti.
