Článek
Milenka. Slovo, u kterého spousta ženských cítí tlak v hlavě a chuť někoho zabít. Ideálně jeho. Pak ji. Pak zase jeho. Ale když to odemočníš a podíváš se na to střízlivě (což většinou jde až tak třetí flašku vína nebo po rozvodu), dojde ti jedna věc: milenka není příčina. Milenka je důsledek.
Důsledek všech těch let, kdy doma něco skřípalo, ale „nějak se to zvládalo“. Důsledek toho, že on neměl koule říct: „Hele, jsem nešťastný,“ a radši si otevřel druhou linku. Důsledek toho, že ty jsi táhla rodinu, práci, domácnost i jeho ego, až ti z toho upadly ruce. A místo aby se zvedl jako chlap a něco řešil, vymyslel si zkratku: náhradní díl.
Milenka se totiž ráda tváří jako osudová žena, nový začátek, ta, která mu konečně rozumí. Ve skutečnosti je to často jen náhradní součástka dosazená do rozbitého systému. Takový dočasný upgrade, co má zalepit jeho prázdno uvnitř, aniž by se musel podívat na skutečný problém. A velmi rychle se z toho stane odpadkový koš na všechno, co si sám neumí zpracovat – stárnutí, strach, že už není takový borec, jak si o sobě myslel.
V tvém životě je milenka objektivně zbytečný člověk. Nepřináší ti nic dobrého. Není to tvoje konkurence, i když to tak první týdny bolí. Není to tvoje prohra, i když se tak cítíš. Není to tvoje zodpovědnost. Je to cizí ženská, která se omylem ocitla v příběhu, kam vůbec nepatří. Jenže nejhorší na tom není to, že existuje. Nejhorší je, jak rychle a samozřejmě se ti vetře do prostoru, který byl dřív tvůj.
Najednou zjistíš, že chodí v kabátu, který jsi mu kdysi kupovala. Sedí na židli, kterou jsi vybírala ty. Pije z hrnku, co sis přivezla z dovolené. Dívá se s ním na tvůj bývalý seriál, na tvé bývalé sedačce, v tvém bývalém obýváku. A začnou k tobě prosakovat zprávy: že má tvoje záclony, ale k nim nějaké růžové chlupaté polštářky. Že na tvoji komodu postavila umělé kytky z výprodeje. Že si k elegantnímu stolu nacpala třpytivé dekorace, co křičí „HOME“ tak hlasitě, až bys ten nápis nejradši umlátila.
Z domova, který jsi ladila roky, je najednou něco mezi svatebním salonem z roku 1998, bazarem a nádražní čekárnou. Cirkus bez vkusu. A ty si ani nemusíš sahat hluboko, abys zjistila, že jsi najednou za něco vděčná: že tam už nemusíš žít.
Jenže tohle je pořád jen kulisa. Skutečná bomba se skrývá jinde – v ložnici. Matrace je totiž nejvěrnější svědek vztahu. Pamatuje si rozhovory do noci, kdy jste spolu řešili život. Pamatuje si tichá záda, kdy už nebylo co říct. Pamatuje si nemocné děti, co si k vám vlezly uprostřed noci. A pamatuje si i všechno, co se tam dělo, když jste se měli rádi jinak než slovně.
A pak ti dojde jedna konkrétní věc: na té samé matraci teď spí ona.
Ve stejném rohu, u té samé stěny, pod tou samou peřinou. V místě, kde jsi ty rodila děti, brečela do polštáře, smála se, koukala na filmy, usínala po náročném dni, dělala mu večeře, starala se, žila. A tvoje hlava začne jet svůj soukromý horor: co všechno z něj za ty roky na tu matraci vyteklo a prostě tam zůstalo? Kolik verzí vašeho života je zapečených v těch pár centimetrech molitanu? Kolik slz, potu, nemocí, smíchu, hádek a smíření tam je s tebou navždy zamíchaných – a ona si do toho teď úplně v klidu lehne jako do nového života?
A ty se ptáš: proč jim to nevadí? Proč mají milenky potřebu spát na matraci, kde to roky dělal se svojí ženou?
Odpověď je jednoduchá a krutě upřímná: lhostejnost. Je jim to jedno. Neřeší historii, neřeší symboliku, neřeší, že ten prostor má paměť. Vidí jen jeho a možnost „začít znova“. Zbytek nezkoumají. Hygiena duše i těla jde stranou. Hlavně, že jsou teď „ony ty vyvolené“.
A pak je tu druhá část odpovědi: absence vkusu. Kdo nemá vkus, nepozná, že některé věci prostě nejsou jeho. Jedna věc je bez vkusu v interiéru – plastové květiny, třpytivé nápisy, plyšové polštáře kam se podíváš. Druhá věc je bez vkusu v hlavě – vlézt do cizí rodiny, cizí domácnosti a na cizí matraci a tvářit se, že je to „nový začátek“. Ona nic nevytvořila. Ona jen přelezla do hotového, přebarvila to pár lacinými doplňky a tváří se, že vyhrála. Jinak to fakticky neumí.
Do toho všeho za tebou jednou přijde kamarádka, oči nateklé, hlas rozklepaný a řekne tu klasickou větu: „Já ho asi chci zpátky.“ A tobě se v hlavě rozbliká celé to kino: milenka, cirkus bez vkusu v tvém bývalém obýváku, matrace plná historie a ona v tom spokojeně rozložená jak královna. Ideální odpověď by byla: „Nechceš, jen srdce ještě dobíhá závod, který už skončil.“ Ale víš, že si tím kolečkem stejně projde, takže místo moralizování jí řekneš něco jiného:
„Dobře. Chceš ho zpátky? Tak nikdy ne zadarmo. Už nikdy ne all inclusive. On už jednou ukázal, jak si váží toho, co má. Jestli se vrací, tak za tvých podmínek. Bez reprízy.“
A když ho pak vidíš někde s ní – v práci, ve městě, na fotce, kde se tváří jako vrchol romantiky – jak se kolem něj motá, směje se na něj, bere si ho za ruku, v tobě to zabolí, ale zároveň v tobě něco ztvrdne a zesarkastí. Podíváš se na ně a v hlavě ti probleskne:
„Holka, to, co máš právě teď na jazyku, bych po tobě lžící nebrala.“
Neřekneš to nahlas. Jen si to necháš pro sebe jako malou, jedovatě osvobozující myšlenku. Protože ty víš svoje.
V tomhle celém je skrytá zvláštní pointa. Milenka je v tvém životě opravdu zbytečný člověk. Matrace je v zásadě jen kus molitanu. Ale ty? Ty jsi ta, která rozhoduje, jestli si lehneš zpátky na stejné místo, jestli chceš chlapa, co střídá ženy na jedné matraci jako povlečení, nebo jestli vezmeš svůj pomyslný spacák, zvedneš se a půjdeš jinam.
A když je někdy uvidíš spolu – jeho a ji, v tom jejím bez vkusu, na té staré matraci, na které se tváří, že žijí nový život – můžeš se klidně jen usmát a v duchu si říct:
„Užijte si to. “
