Článek
„Řekla jsem ‚ne‘. A oni to věděli. Ale nic neudělali.“ Tyto slova shrnují bolestivý příběh Terezy, mladé dívky, kterou nezradil jen pachatel, ale i ti, od kterých očekávala ochranu a pochopení – její rodina.
Byla nezletilá, v době, kdy by se měla cítit nejbezpečněji. Doma, obklopena blízkými. Místo toho se stala obětí traumatu, které ji poznamenalo na celý život – a které její okolí ignorovalo.
Tereza trávila víkend u svého otce. Měla přespat u kamarádky, dcery své macechy. Večer měl být klidný, jenže vše se změnilo v okamžiku. „Pilo se, byla to spíš nuda. Pak se to nějak zvrtlo. Zůstali jsme sami,“ vzpomíná Tereza. V místnosti zbyla ona, kamarádka a starší kluk, kamarád nevlastní sestry. Sebevědomý, starší, zkušenější. A nerespektující její „NE“.
„Přiblížil se, sáhl na mě. Řekla jsem ‚ne‘. Ale on nepřestal.“
Když se Tereza svěřila, narazila na zeď mlčení a odmítnutí. Nevlastní matka reagovala chladem. Otec, tři dny před Vánoci, prohlásil: „Teď přece nebudeme kazit Vánoce.“
Psychologicky je toto selhání fatální. Dítě zažívá nejen samotné trauma, ale i sekundární traumatizaci, když hledá pomoc, ale místo ní se setkává s odmítnutím, bagatelizací nebo ignorací. V mysli oběti se upevňuje pocit osamělosti, nedůležitosti a nevědomí. To může být stejně devastující jako samotný čin.
Zrada mlčením se pro Terezu stala dalším stupněm pekla. Po probuzení se jí nikdo na nic nezeptal. Kamarádka, u které měla přespat, tvrdila, že nic neviděla – protože spala. Všichni mlčeli. A tím to jen zhoršovali.
Mlčení okolí je jako druhé násilí, jako potvrzení toho, že se to vlastně nestalo, nebo že na tom nezáleží. Tereza si prošla psychickým kolapsem. Úzkosti, nespavost, panické ataky, silné výkyvy nálad. Tělo i mysl si pamatují – trauma není jen vzpomínka, je to biologická stopa, která se zapisuje do nejhlubších struktur osobnosti.
Teprve po třech týdnech, zcela zlomená, se svěřila své biologické matce, která jako první zasáhla. Následovalo lékařské vyšetření, oznámení policii a hospitalizace na psychiatrii. Tereza byla diagnostikována s posttraumatickou stresovou poruchou (PTSD). Terapie, která pokračuje dodnes, je nezbytná, protože takové poruchy se nehojí samy. Vyžadují dlouhodobou odbornou péči, porozumění a bezpečné prostředí.
Spravedlnost pro Terezu se dostavila po několikaměsíčním vyšetřování. Soud uznal pachatele vinným ze znásilnění nezletilé a uložil mu 8,5 roku vězení. Ale co rodina? V České republice není trestné neoznámení znásilnění, pokud u něj nejste přímým svědkem. Ale mlčení bolí, mlčení se stalo součástí zločinu.
Největší šok přišel u soudu. Tereza se dozvěděla, že stejnou situaci v minulosti prožila i dcera macechy. Tuto skutečnost je těžké pochopit pro jakoukoliv ženu, natož pro matku.
Proč to neřekla hned? Často slyšíme otázku: „Proč to oběť neohlásila dřív?“ Jenže realita je mnohem komplikovanější. Některé oběti se svěří okamžitě, jiné se snaží trauma potlačit. Tělo a duše se snaží přežít. Trauma se může ozvat později, v podobě úzkostí, depresí, psychosomatických potíží. A právě tehdy se začne řešit něco, co už dávno mělo být vyslyšeno.
„Neublížil mi jen on. Ublížilo mi to, že to ostatní nechali být.“
Tereza dnes žije u maminky, chodí na terapie, pomalu znovu získává důvěru. S otcem se nestýká. Učí se znovu cítit bezpečí. Její příběh je důkazem, že i v nejtemnějších chvílích může přijít pomoc, ale nesmí být pozdě.
Závěr: Mlčení je součástí zločinu
- Pokud se dítě svěří, potřebuje podporu – ne odmítnutí.
- Každý dospělý má odpovědnost pomoci, chránit a nenechat to být.
- Vánoce nejsou omluvou pro to, proč neřešit násilí.
- Mlčení a nečinnost mohou být stejně zraňující jako samotný útok.
