Článek
Byla to venkovní akce. Léto se lámalo do večera, tráva voněla teplem a světla reflektorů kreslila do tmy ostré stíny. Na pódiu hrála hudba, lidé se smáli, popíjeli a vzduch vibroval lehkostí.
Martin stál u brány v černém tričku security. Klidný, tichý, pozorný. Říkali mu „kluk z červených šípů“, protože měl v sobě disciplínu a jistotu. Vypadal, že ho nic nevyvede z míry, a hosté kolem něj chodili s pocitem bezpečí.
Roman, jeho bratr, byl pravý opak. Tmavší typ, hlasitější, smál se nahlas a rád si užíval pozornost. Byl vidět, byl slyšet – a miloval to.
Eva měla na sobě červené šaty hostesky. Roznášela letáky, směrovala hosty a pohybovala se s lehkostí, která přitahovala oči. Nebyla křiklavá, ale nepřehlédnutelná. Když jí vítr vyrazil pár papírů z ruky, Martin se k ní sklonil, posbíral je a podal. „Vítr tu dneska pracuje víc než my,“ řekl tiše. Usmála se. Úsměv krátký, ale opravdový.
Roman si to nenechal ujít. Přišel o chvíli později a pronesl: „S takovým úsměvem bys mohla zastavit celou bránu. A Martin by tu byl zbytečný.“ Eva se rozesmála. Ten smích byl okamžikem, kdy se mezi nimi třemi poprvé napjalo vlákno, které už nešlo zpřetrhat.
První cestu k ní našel Martin. Po akci jí napsal, pak ji pozval na kávu. Z několika schůzek se stal vztah – tichý, pevný, trvající skoro rok. S ním Eva našla bezpečí. Miloval pomalu, přesně, s něhou, která měla trpělivost. Věděl, jak ji obejmout, aby se cítila chráněná, a jak ji pohladit, aby usnula klidná. Jeho prsty byly jemné, jeho polibky měly čas.
Roman zůstával poblíž. Objevoval se na rodinných večeřích, na koncertech, a pokaždé, když se na Evu podíval, v jeho očích se mihl jiskřivý zájem. Eva to cítila. V Martinově blízkosti měla jistotu, v Romanově blízkosti jiskru. Jenže pak se to pomalu lámalo. Ona začala víc mluvit s Romanem, jeho mladším bratrem. Nejprve to působilo nenápadně – jen občasná poznámka u večeře, úsměv, dotek na rameni, který měl být přátelský. Ale Martin si všiml, že ty doteky trvají o vteřinu déle, než by měly.
Ale Roman byl jiný. Jeho ruce byly všude najednou – na bocích, na zadku, v jejích vlasech. Jeho prsty si jí braly bez ptaní, jeho polibky byly hlasité, dech prudký. Držel ji tak, že se jí podlamovala kolena.
Eva cítila rozdíl. Když ji Martin hladil, vybavovala si Romanovu vášeň. A když ji Roman přirážel k sobě, měla v hlavě Martinovu něhu. Byla mezi dvěma světy – a oba ji lákaly.
Martin to tušil. Když se s ní miloval, hlava mu šeptala: „Teď tu byly Romanovy ruce, jeho dlaně, jeho dech. Její ústa, která máš na svých, měla před pár hodinami jeho.“ Byla to bolest i zvláštní druh vzrušení.
Roman to cítil také. Když do ní vnikl, pomyslel si: „Tady byl Martin.“ A přesto přitlačil ještě víc, jako by chtěl bratrovu stopu přepsat svou.
Eva přestala bojovat s představami. Vnímala, že její tělo je mapou obou bratrů. A jednou se rozhodla: zůstala u Romana. Martin ustoupil mlčky, se smutkem i s pochopením.
Když už Eva žila s Romanem, Martin spravoval bratrovi počítač. Ajťák, který měl všechno pod kontrolou. Až na tohle.
Otevřel složku s fotkami. A uviděl je. Společně ve vaně.
Eva se smála, pěna na kůži, mokré vlasy jí klouzaly po tváři. Roman ji držel zezadu, jeho ruka pevně na jejím stehně, prsty pod hladinou. Na dalším snímku jí líbal krk, ona zakláněla hlavu, oči zavřené, rty pootevřené. Bylo to intimní, vášnivé, skutečné.
Martin zůstal ztuhlý. Dech se mu zrychlil, prsty na klávesnici zkřečovatěly. „Tohle místo znám. Tohle stehno jsem hladil. Tohle břicho jsem líbal. Ty vlasy jsem držel. A teď… je to jeho.“
Zavřel to, ale obraz se mu vypálil do paměti. A pochopil, že představa se dá unést, ale vidět důkaz – to už se neztratí nikdy. V noci nedokázal spát. Zavřel oči a viděl je znovu: její smích, jejich těla spletená. Bolelo to a zároveň ho to zvláštně dráždilo.
Ale v téhle rodině to bylo jiné. Ne snad lehké – nikdy to lehké nebylo – ale unesli to. Zůstali bratry, i když sdíleli ženu. Zůstali rodinou, i když si jejich těla pamatovala stejné křivky. Naučili se s tím žít. Ne proto, že by chtěli. Ale proto, že rodinné pouto pro ně bylo silnější než bolest.
Jednoho dne Eva odešla. Prostě se zamilovala jinde a už se neohlédla.
A zůstali jen oni dva – Martin a Roman. Už ne s Evou, ale se vzpomínkou na ni. Se vzpomínkou, která se nikdy nesmaže. Věděli, že spolu sdíleli víc než jen dětství, víc než jen krev. Sdíleli i tělo jedné ženy, její ústa, její smích, její vůni.
Pro některé bratry by tohle bylo nepřijatelné. Zrada, konec vztahu, roztržka navždy. Neunesli by, že jejich žena prošla z jednoho náručí do druhého, že jejich doteky se střídají na stejném těle.
A tak zůstali bratři navždy – bratři, kteří jednou sdíleli i nejednu díru. A právě proto si byli blíž než kdy dřív.
