Článek
Právě prožívám noční můru, která se zhmotnila v realitu. Byla jsem kdysi ženou, matkou, podnikatelkou – ženou, která v něco věřila: ve spravedlnost od dětství, v sílu slova. Dnes jsem obviněná, v pasti plánovaného zacházení, uvězněná v bitvě, jež se zdá nekonečná. Mé jméno, má budoucnost – to vše je nyní v sázce.
Začalo to… prostě to přišlo. Obvinění mé osoby, ex-manžela Hiltona, ex-švagra Boha Apokalypsy a dalších osob z krácení daně. K tomu se přidala u všech vazba, otřes a nekonečný proces snahy o cokoliv, kde se skloňuje mé jméno. Dnes, s odstupem, si uvědomuji, že to byl jen začátek. Hlavní líčení teprve začíná, a přesto je atmosféra dusná. Cítím, jak se kolem mě stahuje síť intrik, manipulace a dezinformací. A já, jako osamělá poutnice na Jakubově cestě, mám snahu bojovat – ovšem jak kdy, podle úrovně mé nálady.
Bránit se proti křivdě? Spravedlnost? Žádná v justici není, již vše nalajnováno, časová osa jede. Ex-manžel, s drzostí sobě vlastní, se snaží prezentovat jako oběť. Ale pravda? Pravda je diametrálně odlišná. Klíčovým důkazem jeho zlé vůle, snahy cokoliv zničit, co by mu mohlo ublížit, ať už dobrovolně s úmyslem, mě je to jedno, již vidím jen svoji verzi.
Kauza nezaplaceného DPH za období 2017–2020 má pokračování, přesunula se do mé společnosti „Kryptos“ s.r.o. Je tu nová kauza, pro mě nové břemeno, vzniklá v době, kdy jsme byli ve vazbě. Jak je to možné? Dodnes mi to nikdo nevysvětlil. Snažila jsem se, s veškerým úsilím, urgovala jsem úhradu jak u ex-manžela, tak u svého právního zástupce. Odpověď? Zmrazující ticho, totální ignorace. „Na, tady máš, ty to zvládneš,“ aneb v podání mého ex-švagra – tohle se vysvětlí. K úhradě nového neodvedeného DPH došlo až po zásahu Finančního úřadu s oznámením na PČR.
Dnes Finanční úřad má za to, že na základě nezaplaceného DPH vznikla nová firma „Zlatá klec“ s.r.o., s jediným, opět zvráceným cílem: nezaplatit DPH u ukončující se společnosti Kryptos s.r.o. – kde jsem jednatelem a společníkem. Paradox dosahuje svého zenitu.
Ex-manžel, i přes vyloučení z hlavního líčení, nadále využívá služeb agentury Zlatá klec s.r.o. (dnes již garantem této společnosti, kde není vidět) a dalších čtrnácti společností. Jednatelkou je jeho kamarádka. A ta? Ta ví, že se nadále neodvádí sociální a zdravotní pojištění za dohody o provedení práce, protože jsou rozhozeni, jak už to program, vymýšlený ex-manželem, umí. A přesto, s chladnokrevnou rezignací, s tím souhlasí. Oba ex a mzdové oddělení to považují za normální. Prý to Judr. Podraz „nastavil“ a „tak se to vysvětlí“.
Kdo je má zastavit? Ministerstvo práce a sociálních věcí? Je to opice. A tak se to děje, že při hlavním líčení mám pořád pocit, že jsem škodná, lže se na ministerstvo, úřady, a to vše během nového vyšetřování a samotného hlavního líčení.
Ale co s těmi, kteří se na tom nadále podílí? Jsou to lidé, kteří si, zdá se, neuvědomují důsledky – aneb je jim to jedno. Jednatelé, společníci, ne majitelé, zapomínají, že zodpovědnost je jejich. Účetní, manažeři, jež asistují nadále při zkreslování se mzdovou politikou, jen podají součinnost, výpověď, že nevěděli, jak to jednatel dělá. Tak to prostě nastaveno je, jak už mi bylo řečeno ex-švagrem. Je nezbytné, aby si jednatel či společník, který není vlastníkem, uvědomil, co ho v budoucnu čeká. Zodpovědnost je monumentální. Dnes stát sahá i po fyzickém majetku. Majetku, který se dotkne rodin, jež za to nemohou. A v tom je ta největší, ta nejbolestnější tragédie.
Jak to dále popsat? Co je nejhorší, je ta zdrcující absence sebepoznání. Ty duše, které zanechaly za sebou spoušť, se neobtěžují ani jen nahlédnout do zrcadla. Neuvědomují si tu zkázu, kterou rozsévají, tu pustinu, jež po nich zbývá. Jako by věřili, že všechno je jen hra, že následky se jich netýkají. Ale co po nich zůstává, je nicota, jako jejich životy. Prázdnota, která se vryje do srdcí těch, kterým ublížili, a bude je pronásledovat navěky.
Česká republika. Země, kde se zdá, že zákony platí jen selektivně, kde korupce a protekce nadále jsou. Je to místo, kde se silné vazby a dlouhé známosti často stávají důležitějšími než přátelství, vybudovaný vztah. V České republice, zemi, která má svou specifickou mentalitu, kde se držíme hesla „kdo nekrade, okrádá rodinu“ – drží se ho pevně. Důvěra se změnila v naivitu, ze submisivní absurdity pak beznaděj, se kterou se tyto osoby po vystřízlivění ze strany právníků a státních orgánů setkávají.
Dnes? Dnes je mi jasné, že nejde jen o mě, ale o systém, který se zvrhl a který, zdá se, je v České republice mnohem hlubší, než si dokážeme představit.
